x

Nemíním rozšiřovat počet obsáhlých nekrologů, které zaplavují a zaplavily různá periodika, včetně českých. Jistě by bylo možné znovu analyzovat jeho díla vědecká a hlavně prozaická, románová, počínaje slavným Jménem růže, Foucaultovým kyvadlem, možná ještě zdařilejším, k dalším textům, které takový ohlas neměly, počítaje v to asi i Pražský hřitov. Snad by jen stálo za připomenutí, že Eco je autorem Estetiky Tomáše Akvinského, která v anglickém překladu obletěla svět na sklonku 80. let 20. století, předtím na Yale vydaná knížka o umění a kráse ve středověku, Otevřené dílo, sémiotická kniha o čtenářství, která vyšla také v Bloomingtonu roku 1979, jeho zásah do teorie románu, ač lze mít k jeho úvahám výhrady, slavné jsou jeho dějiny ošklivosti i jeho text Jak napsat diplomovou práci, jeho sémiotické studie. Skoro to svádí ke kacířskému názoru, že možná v hodnocení potomků z jeho díla přežijí právě tyto odborné texty – psané svěžím jazykem – než jeho beletrie.

Nicméně je zřejmé, že od Jména růže k Pražskému hřbitovu prochází jeho beletristickými texty jako červená nit více či méně zastřená myšlenka o úloze rozumných lidí (bojím se slova „intelektuál“) v dějinách – nikdy nebudou svět ovládat, jím vládnou ti druzí, vždy a všude, ale oni mají brzdit, redukovat jejich činnost, která škodí člověku a světu. V tomto brzdění zla rozumní lidé často prohrávají, často hynou nebo ustupují, odvolávají, stahují se, ale bez jejich činnosti byl by tento svět mnohem horší, nesrovnatelně, skoro k nežití. Neboť zlu je třeba se postavit prostředky, jež máme k dispozici a způsobem, který odpovídá vzniklé situaci. Eco v explicitu Foucaultova kyvadla vyjádřil i svou skepsi: když člověk pozná, jak svět funguje či spíše nefunguje, nemůže už nic dělat. A přesto…