VĚRA BERANOVÁ
Přednedávnem zemřel významný intelektuál Umberto Eco. Intelektuál v tom pravém slova smyslu. Estetik, filozof, semiolog, spisovatel, kterému se podařilo splnit si odvěkou touhu opravdových intelektuálů. Tím, a to již od dob antických filozofů, byla schopnost uplatnit své myšlenky v co nejširším okruhu svých současníků, nejen v uzavřeném akademickém prostředí. To se mu bezezbytku podařilo, o čemž svědčí respekt, který si vysloužily jak jeho texty odborné z oblasti estetiky, kulturní antropologie, teorie a dějin literatury a dalších příbuzných oborů, ale především jeho činnost literární.
V našem prostředí můžeme jen konstatovat, že především jeho romány jsou stále velmi aktuální. Vždyť všechny byly přeloženy do češtiny, film podle jeho románové prvotiny Jméno růže se Seanem Connerym se stal téměř kultovním a byl mnohokrát reprizován.
Bohužel naše nejprestižnější vědecko-pedagogická instituce, Univerzita Karlova, na doporučení vědecké rady mu odmítla v roce 2013 udělit čestný vědecký titul honoris causa a to v poměru 16 ku 46 hlasům. Tedy podstatnou většinou se univerzitní představitelé vyslovili proti udělení. Jen tak mimochodem, Umberto Eco získal tento titul na 28 světových univerzitách, mezi jinými například na Université de Paris, Sorbonne Nouvelle ,University of Kent at Canterbury, Indiana University, University of Tel Aviv, University of Buenos Aires, University of Athéna a dalších. Údajný důvod pro neudělení tohoto titulu pramenil z toho, že kandidát nemá žádný vztah k UK a jeho činnost není náležitě vědecká. Těžko se dá věřit především druhému argumentu. Možná pes bude zakopaný také v současném postavení estetiky jako vědní disciplíny, a to nejen na univerzitní půdě a tedy v neinformovanosti vážených členů vědecké rady o podstatě a významu této společenské vědy.
Navzdory hodnocení této instituce je dílo Umberta Eca známé v našem prostředí jak v rámci jeho literární činnosti, tak v nemenší míře i v rámci práce odborné.
Umberto Eco se narodil 5. ledna 1932, zemřel 19. února 2016. Studoval v Turíně práva, více jej však zajímala filozofie a literatura; za práci zabývající se estetikou Tomáše Akvinského získal v roce 1954 doktorát. Pracoval jako nakladatelský redaktor, organizoval avantgardní umělecké sdružení Skupina 63, věnoval se lingvistickým experimentům, působil na univerzitě v Miláně, Florencii, Boloni, přednášel také v Paříži, New Yorku, žil převážně blízko San Marina, kde založil při univerzitě Mezinárodní centrum sémiologických a kognitivních studií.
Východiskem Ecova přístupu k problémům, které viděl jak očima estetika, tak i literáta, bylo hluboké poznání středověku. Byl přesvědčen o podobnosti myšlení i jednání 14. století se stoletím 20., dokonce i 21. To byl také argument, když odpovídal na otázky, proč měla jeho literární prvotina Jméno růže takový úspěch (prodalo se 14 milionů výtisků). Byl přesvědčen, že se právě člověk osmdesátých let 20. století, tedy doby, kdy tuto knihu vydal, našel v osudech řeholníků 14. století. To znamená, a to nejen podle Umberta Eca, že umělecké dílo je v pravém slova smyslu nutným průnikem autora a vnímatele, v tomto případě čtenáře. Ale zároveň byl přesvědčen, že opravdové umělecké dílo má nejen prvoplánově souznít se čtenářem, ale mělo by jej překvapovat a udivovat. Tak jak to moderní estetické myšlení deklaruje a opravdová umělecká tvorba vždy plnila. Měl by tedy existovat jistý balanc mezi originalitou a banalitou, mezi neznámostí a známostí. Divák, čtenář posluchač by měl být vždy zvědavý.
Je zajímavé, že psaní románů považoval Eco za svou víkendovou činnost. To jistě neznamenalo oddech, ale jiný způsob myšlení, a samozřejmě jiný slovník. Vždyť každý odborník ví, jak je těžké odborný jazyk přetransformovat do obecnějšího vyjadřování a přitom neztratit nic z myšlenky. Právě román Jméno růže je u Eca považován za podstatný předěl. Bylo mu tehdy již 48 let, kdy se jeho úsilí rozdělilo a vedle sebe rozvíjel jak odbornou práci, v níž se soustředil na problematiku estetiky, konkrétně sémiotiky, kterou nazval filozofií jazyka, a se stejnou intenzitou i literární činnost.
U Eca je velmi těžké přesně rozlišit oblasti jeho zájmu jak v odborných textech, tak i u jednotlivých literárních žánrů. Například esej Otevřené dílo z roku 1962 je v podstatě manifestem postmoderny. Skeptikové a těšitelé z roku 1964 představuje téma, které svým způsobem předběhlo dobu, když se zabývalo „masovou kulturou“. Teorie sémiotiky z roku 1976 je považována za stěžejní text zabývající se touto problematikou. V textu Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře z roku 1993 se autor zabývá jak historickým pohledem na pokusy o vytvoření či prosazení univerzálního jazyka, tak možnou perspektivou jeho existence. Jako výbor sloupků byly sestaveny Poznámky na krabičkách od sirek (2000), které vycházely v magazínu Espreso. Čistě literatuře se věnoval například v textu Šest procházek literárními lesy z roku 1994 a také v souboru přednášek z roku 2003, které pronesl na Harvardově univerzitěm, nazvaném O literatuře.
V našem prostředí, a to i mimo vyloženě odbornickou obec, si získaly velkou popularitu tři obsáhlé publikace: Umění a krása ve středověké estetice, představující dějiny latinského estetického myšlení od 6. do 15. století z roku 1959, a zvlášť Dějiny krásy z roku 2004 a Dějiny ošklivosti z roku 2007, charakterizované jako ilustrovaný esej.
Tím jsme samozřejmě nevyčerpali šíři Ecovou publikační činnost.
Z oblasti práce literární to byl zvlášť již vzpomínaný román Jméno růže, který u nás vyšel po pěti letech od původního vydání v roce 1985. Další román, který našel řadu čtenářů, je Foucaultovo kyvadlo, vydané u nás v roce 1991. Kniha předpokládá čtenáře poučeného v dějinách evropské kultury, který navíc dovede pracovat s poznámkami a orientovat se v textu, podávaném v několika rovinách. Tato kniha bývá řazena k základní postmoderní literatuře. Dále je to Ostrov včerejšího dne vydaný 1994, historický román, napsaný podle fiktivních dopisů. Hrají zde roli vzpomínky na různé historické události, například na třicetiletou válku, na Paříž té doby. Vztahem k dějinám reálným i fiktivním se zabývá další román Pražský hřbitov z roku2010. Poslední text z roku 2015, román Nulté číslo, se zabývá stále aktuálnější problematikou naší doby, jíž je bezesporu žurnalistika; odkrývá její viditelné i zasuté funkce v našem světě.
Není jednoduché jen kvantitativně vyčíslit odkaz Umberta Eca. Jako donedávna jeho současníci si uvědomujeme, a to i proti vůli UK, že Umberto Eco patří k opravdovým osobnostem, a to nejen své doby. Troufám si tvrdit, že s odstupem času bude na rozdíl od mnoha papírových osobností jeho význam literární i vědecký stále zřetelnější.
P. S.
Dílo Umberta Eca do češtiny překládal Zdeněk Frýbort. Nakladatelství si však po jisté době zvolilo jiného překladatele, což je jistě jeho právo. Když se však Eco dotazoval, proč jeho knihy už nepřekládá Zdeněk, nakladatelství mu odpovědělo, že Zdeněk Frýbort zemřel! Jenže on nezemřel, ještě několik let poté žil a hojně psal do Obrysu-Kmene články, které si současný režim nedával zarámovat.
Najde se horší příklad ubohosti a podlosti?
KAREL SÝS