MILAN BLAHYNKA
Petr Ritter je z autorů, kteří umí příjemně překvapit, neboť se neopakují a přitom se nezpronevěřují svému způsobu. Ve svém novém románě PROCES SE SOUDCI ALVINA KARRA (Nakladatelství Andrej Šťastný, Zvole u Prahy, 2015) s provokativním mottem „Nic takového jako spravedlnost neexistuje – u soudu ani mimo děj, Clarence Seward Darrow“) vypráví příběh z prostředí, v němž je jako doma, a ze zkušenosti právníka, z níž vytěžil většinu svých knih nebo podílu na nich (zprvu psal společně s kolegou a přítelem advokátem Zdeňkem Šťastným).
Prvních 86 ze 182 stran působí bezmála jen jako záznam sice zajímavého, ne však zvlášť výjimečného soudního projednávání úmrtí invalidní ženy, jejíž muž, známý herec místního divadla, je podezřelý z vraždy. Čtenář se seznamuje s průběhem vyšetřování, s argumenty obžaloby i obhajoby, s obviněným, svědky i právníky; s tím, jak se jeví a chtějí jevit. Neobvyklý je jen bezejmenný návštěvník přelíčení, který se nemusí představit a také nepředstaví, zvaný prostě On. Ten sedí v soudní síni tiše, a přece aktéry soudu znepokojuje.
Na zmíněné straně příběhu nečleněného na kapitoly náhle zhasne v jednací síni světlo, skončí topení a zkolabuje všecka elektronika včetně mobilů; brzy se nedají otevřít ani dveře a žádným způsobem nelze přivolat pomoc. Nastane zmatek, v němž se ztrácejí civilizační návyky, padají masky nasazené pro úspěch nejen v projednávané kauze, vyjevují se jindy skrývané povahové rysy a často i neuvědomované pohnutky činů a chování. A spolu s tím vzrůstá i obtížnost pravdivého poznání projednávaného případu i motivace vystupování všech zúčastněných od obžalovaného přes soudkyni, přísedící, státního zástupce, obhájce až po zapisovatelku. Vycházejí najevo většinou nepěkné věci, téměř všichni se mění v žalobce, obhájce a soudce všech, ale i ve škůdce a pachatele, a v chladu, o hladu a v postupujícím šeru se vyměňují role a vynořuje otázka, kdo vlastně má právo soudit.
Pouhé necelé tři stránky od konce se zase náhle rozsvítí světlo, naskočí počítač, zapraskají a zteplají radiátory a On (jemuž se snad jen vše zdálo) se s údivem dovídá, že Karr byl uznán vinen vraždou a vyfasoval dvacet let; vysoký trest komentuje: „Sumář vin souzených zahrnuje i viny soudců.“
I bez tohoto aforismu (Ritter je mistrem zžíravých definic jako „k podstatě manželky patří, že má za každých okolností pravdu“, a trefných charakteristik typu „věta na pomezi pichlavosti a trapnosti“) téměř surreálných sto stran, u Rittra novum, spolu s názvem knihy povyšují příběh na soud nad soudci.
Kdo ví a jistě nepoví, nakolik si tu vynikající obhájce vyřídil účet s tím či oním soudcem nehodným svého úřadu, a to ani není to hlavní a to, co zakládá význam knihy. Ten význam je v poznání, že poslání soudce vyžaduje mimořádnou, takřka nadlidskou mravní úroveň a zároveň schopnost empatie.
A nejde jen o soudce, kteří jsou soudci jmenovanými, soudíme přece dennodenně své bližní všichni a zvlášť horlivě často právě ti, co by sami měli být přísně souzeni.
Proces se soudci Alvina Karra je kniha nejen o tribunálu v kauze jistého románového Alvina Karra, ale o náš všech, napsaná tak, že pozornějšímu čtenáři tento přesah nutně dojde.