IVO FENCL

Pravé umění není odraz světa, ale protest proti světu.

Jung

3. 4. 1991. V ten den odešel. Klasik. Muž, co se nebál dobrodružství. Jeden z největších spisovatelů. U nás byl naň expertem Jan Čulík, i čtěte jeho práce Graham Greene (2002) a Básník trapnosti (1994), chcete-li, aby tenhle můj článeček i získal smysl.

STANISLAV SUJA

(Úvaha o dnešním světě)

Světem cloumá zloba, nenávist, zabíjení, chaos. Vstoupili jsme do období rizikové, vysokonapěťové nejistoty. Ekonomická, finanční, klimatická, migrační a jiné krize se promíchaly s akutním nebezpečím globální vojenské konfrontace. Krize zasahují všechny oblasti lidské činnosti a hrozí, že se vymknou kontrole. Informační válka a sobecké prosazování úmyslů nahradily přibližnou rovnováhu zájmů na scéně zašlého bipolárního světa. Mezinárodní právo dostává ránu za ránou. Přijímaná rozhodnutí, která se nepochybně dotknou i dalších generací, jen minimálně zohledňují možné důsledky, nebo s nimi vůbec nekalkulují. Míra zisku mocných kruhů v pozadí a trestuhodná neodpovědnost mnoha politiků v popředí určují délku dvou různých standardů, kterými se měří dnešní skutky. Jedním tak, druhým onak. Přes různé proklamace dobra, volení zástupci často přijímají dějinná rozhodnutí jen na délku svých funkčních období. O to větší je pravděpodobnost nepříjemných překvapení.

VÁCLAV PELCMAN

Náš spisovatel se narodil v roce 1949 a tak si asi musel prožít čtyřicet let v totalitním režimu, pokud se někdy později neuchýlil do ciziny. V jeho čtyřiceti letech (1989) mu vyšel první román. Pak sbíral síly deset let na uragán dalších projektů (devět knih). V roce 2012 se pak zrodil nový románový hrdina, povoláním platnéř a jménem Lukáš. Hned v následujícím roce obohatily knižní trh další dvě knihy s pokračováním osudů tohoto sympatického středověkého řemeslníka, potažmo umělce. Autor si však nedopřává téměř žádný oddech, neboť v roce 2014 mu vychází další dva romány. Zřejmě se zaměřil především na okamžitý kasovní zisk, protože těží z různorodosti témat a kvantity produkce.

PAVOL JANÍK

K najnovšej knihe Ľuboša Juríka Alexander Dubček / Rok dlhší ako storočie (Matica slovenská, Martin 2015) z viacerých dôvodov nemôžem pristupovať nezaujato či neosobne. Predovšetkým – osud azda najznámejšej slovenskej politickej osobnosti bol témou aj mojich publicistických materiálov. A v neposlednom rade ma s autorom edičného projektu spájajú priateľské i profesionálne vzťahy.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Vladimír Stibor (1959 v Benešově u Konopiště) patří k poměrně výrazným autorům současné české poezie; je uznáván rovněž jako editor básnických almanachů a esejista, spolupracovník časopisů Divoké víno i Obrys-Kmen (LUK). Patří rovněž k básníkům nejvíce agilním, co se týče prezentace své poezie: potvrzuje to jeho poslední sbírka, vydaná v dubnu loňského roku a nazvaná LEHKÉ ŠKRÁBNUTÍ (Milan Hodek/Paper Jam, Hradec Králové, il. Luciána Stiborová, 60 str.; ISBN 978-80-87688-31-1). V ní nalezneme čtyři (!) doslovy, a to Mirka Kováříka, Vratislava Podroužka, Romana Szpuka a Bohumila Ždichynce.

BŘETISLAV KOTYZA

Prý, přes Vladivostok… Říkalo se ondy. Dnes spíše naopak: cesta do Vladivostoku vede směrem na západ. Tedy, myšleno světovou stranou, aby nedošlo k omylu. Svět je kulatý a po dlouhém treku na kteroukoliv světovou stranu se vždy vracím tam, kde jsem začínal: domů. Domů, ke svému stolu ve čtvrtém patře paneláku. Domů, kde samotné slovo „domů“ je zaklínací formulí.

MILAN BLAHYNKA

Petr Ritter je z autorů, kteří umí příjemně překvapit, neboť se neopakují a přitom se nezpronevěřují svému způsobu. Ve svém novém románě PROCES SE SOUDCI ALVINA KARRA (Nakladatelství Andrej Šťastný, Zvole u Prahy, 2015) s provokativním mottem „Nic takového jako spravedlnost neexistuje – u soudu ani mimo děj, Clarence Seward Darrow“) vypráví příběh z prostředí, v němž je jako doma, a ze zkušenosti právníka, z níž vytěžil většinu svých knih nebo podílu na nich (zprvu psal společně s kolegou a přítelem advokátem Zdeňkem Šťastným).

LUBOMÍR MAN

Jistě, proč by měl tento vynález, určený zatím jen pro školní vzdělávání a spočívající v myšlence, že kantoři nemají učit jen ve třídách, v nichž je mentální a vědomostní úroveň žáků co možná nejvyrovnanější, jak to až dodneška coby nejzákladnější podmínku vzdělávacího úspěchu vyžadovala pedagogická věda (školní třída je stejně výkonový kolektiv jako třeba fotbalové mužstvo, symfonický orchestr či parta kuchařů), ale teď tedy (nově), mají působit i v čemsi přesně opačném. Totiž ve třídách, složených ze žáků všech úrovní, včetně žáků s lehčím mentálním postižením, rovnajícím se lehké debilitě. Tak se to teď od nich nejnověji vyžaduje a tak to též hlásají experti České odborné společnosti pro inkluzívní vzdělávání (ČOSIV). A dodávají, že toto tzv. inkluzívní vzdělávání je prý v demokratické společnosti nezbytné, je pro ni zásadní a nedá se zastavit.

IVO HAVLÍK

Návštěvníka pobřežní restaurace Dal Pescatore (Od rybáře) v letovisku Sant Angelo na jihoitalském ostrově Ischia překvapí dvě již notně vybledlé a zažloutlé fotografie na čelní zdi.

VĚRA BERANOVÁ

Toto bohulibé úsloví může mít i negativní podobu. Pozorný televizní divák, a to „napříč spektrem“ televizních stanic, se stále častěji dostává do poněkud schizoidních stavů. V únoru se dozvídá, jak se prostý soutěžící jednoho soutěžního programu těší na vánoce a vyhrané penízky věnuje na dárečky. Další pořad, sledovaný především mladší ženskou generací, se opakuje s měsíční frekvencí. Méně pozorným divačkám by to možná ušlo, ale díky neuvěřitelné „češtině“ stěžejní figury nelze zapomenout. Další programy, které budují na určité nostalgii a hledají své diváky u nejstarší generace, prezentují donekonečna tváře minulosti s historkami mnohokrát převařenými. Bohužel, při vší úctě, to často vyzní až tristně. Tedy nic proti opakování, ale!!!

FRANTIŠEK UHER

Soukromá poselství

Jde krajinou s pohledem upřeným před sebe, snad bloudící pěší kurýr nesoucí nezřetelné poselství. Jako by vyhlížel svěžest blízké řeky. Žádná tam ovšem není, žádná tam nikdy nebyla. Lehce znaven uléhá do vyhřáté náruče trávy, vdechuje hořkou vůni rmenu a sleduje plující načechraná oblaka, která se valí a neustále obměňují tvar. Podobají se hasnoucím vzpomínkám na vše, co se stalo, na vše, co se přihodit mělo, ale nepřihodilo.

ZDENA BROŽOVÁ

Z připravované sbírky Něha v bodláčí

JAROSLAV KOJZAR

Jak je to s komunisty?

Psí hlavu jim zas postaví?

Anebo šibenice?

Ne, šibenice ne, ta doba je už pryč,