IVO FENCL

Pravé umění není odraz světa, ale protest proti světu.

Jung

3. 4. 1991. V ten den odešel. Klasik. Muž, co se nebál dobrodružství. Jeden z největších spisovatelů. U nás byl naň expertem Jan Čulík, i čtěte jeho práce Graham Greene (2002) a Básník trapnosti (1994), chcete-li, aby tenhle můj článeček i získal smysl.

Život je absurdní, a tak je vždycky naděje, konejšil Greene ve svém vrcholném díle Honorární konzul (1973), ale byl básníkem selhání. Nezdarů, odcizení, zklamání, zrady, ponížení, zvetšelosti, ošumělosti, zchátralosti, mizérie a samoty. A jistě, už před ním odhalili poetické šance ošklivin jiní, ale až Greenova trapnost není dekadencí, nýbrž typ realismu.

Přesto nebyl filozof. Myšlenky a priori nekrotil a je unášen činy svých postav. Napsal 26 románů, 8 her, 3 cestopisy, několik biografií i souborů povídek. A optimistou určitě nebyl. Život není vznešený a důstojný a nekončí šťastně, tvrdil každým pórem. A úspěch? Vždy je dočasný a vede ke zhoubě v podobě pocitu moci nad druhými. Zato nezdar je trvalý a průvodním jevem lidské „situace“. S ním napřed počítejte! A tam, kde je život, je i selhávání. Absurdita. A instituce? A politika? Diplomaté? Spravedlnost? Představují zvrácený systém.

Příznačný byl pro Greena motiv útěku a štvanců a jeho osobní neklid je legendární. Poutě do krajů, kde politicky „pálila“ půda.

Jako hoch se nenaučil číst postupně, ale nárazem. Tutlal to a nechtěl tím ještě být dospělý. Čítal i Haggarda, příběhy plné neskutečných hrdinství. Podobaly se platonským ideám, vzpomíná a jejich vlivu připisuje magické kouzlo, jímž naň do smrti působila Afrika.

Vážně začal psát v šestnácti. První povídka se jmenuje Tikot. Za studií v Oxfordu vydal sbírku veršů Žvatlající duben (1923) a na skutečnou prvotinu Vnitřní hlas (1929) vzpomíná: Jednou v zimě 1928 jsem ležel se silnou chřipkou a poslouchal, jak žena myje nádobí. Asi před deseti dny jsem poslal kopie rukopisu nakladatelstvím a čekal, že odpoví bůhví kdy. Copak jsem naposled nečekal odmítavou odpověď devět měsíců? Vtom zazvonil telefon, žena přišla a prý: „Chce s tebou mluvit nějaký Evans.“ „Žádného neznám. Řekni mu, že jsem v posteli.“ – Náhle se mi rozsvítilo. Evans! Ředitel od Heinemannů. Vyskočil jsem k telefonu. „Přečetl jsem váš román,“ řekl Evans. „Rádi bychom ho vydali. Mohl byste se v jedenáct zastavit?“ Chřipka byla ta tam. Už se nevrátila.

Epigonem ovšem přestal být teprve Vlakem do Istanbulu (1932). Psal i eseje. Souborně vyšly roku 1969, texty let 1928–68. Často jsou o jeho oblíbených autorech; měl rád Henryho Jamese, ale zatímco Jamese „zachránila před cynismem víra, Greena před vírou zachránil cynismus“, shrnul Čulík ten vztah.

V jiném eseji Graham postřehl, nakolik Kipling nedospěl a jen předstírá city, neschopen autentického zážitku. A Maugham? Byl mu leda vypravěčem anekdot, jemuž je příběh nutným zlem podřízeným pointě. Dětské knížky Beatrix Potterové měl za produkt citového otřesu a „proletáře“ Edgara Wallace srovnává s Chaplinem. Píše však i o Ho Či Minovi (setkali se 1955) a Castrovi. S ním se setkali víckrát a Greene ho měl za potenciálního realizátora snu o spolupráci katolíků s komunisty. Tolik jeho eseje, zatímco soubor dopisů tisku (1989) proti nim až moc odhaluje autorovo maniodepresivní založení.

Mezi své „zábavné“ romány Greene kladl Revolver na prodej, Tajného kurýra, Ministerstvo strachu, Toho třetího, Kdo prohrává, bere všecko a Našeho člověka v Havaně, nicméně ve skutečnosti uměl bavit i ve „vážných“ dílech. I štvance měl tam i tam. Koncem padesátých let upustil od dělení úplně. Jeho romány jsou mnohovrstevné a mají druhé plány. Obzvlášť mistrný je Brightonský špalek (1938), jenž má (dle Capota) ty „nejlepší čtyři závěrečné odstavce v moderní literatuře“. Greene jej upravil do filmu a finále ještě vylepšil.

Moc a sláva, Jádro věci, Konec dobrodružství a Tichý Američan byly další majstrštyky. Zrovna tak Vyhaslý případ, Komedianti a Cesty s tetičkou. Přes dobové nepochopení kritiky, která Cesty považovala za burlesku, jde o prostředek syntetického pohledu na svět a obdobu Božské komedie či Komenského Labyrintu. A Lidský faktor? Stal se bohužel jen marným pokusem o realistické zachycení tajných služeb. Zato Greene uspěl v románech Monsignore Quijote, Desátý a Kapitán a nepřítel. Stojí-li pak některá jeho práce vskutku za přečtení, je to Doktor Fischer ze Ženevy (1980), stylistický zázrak. Nestvůrný Fischer tu zosobňuje vše to, co raší z Boha všem těm, kteří bohy chápou jako sadisty. Ona novela navíc má i myšlenku společnou s Wilderovým Mostem svatého Ludvíka: Je zem živých a zem mrtvých a mezi nimi se táhne most. Láska. Překoná vše, všemu dá smysl.

Jako mnozí psal pořád „jednu knihu“ a skrz ni se zpovídal. Každou její část tvořil tak devět měsíců a někdy i tři roky. Mimořádně jen šest týdnů. Výsledek? Žije v 30 jazycích, 20 milionech výtiscích a švýcarskou společností spravovaná práva mají hodnotu 10 milionů liber. „Psaní je terapií,“ věděl, „a někdy si říkám, jak mohou ti, co nepíší, neskládají či nemalují, unikat šílenství, melancholii a panice.“ „Spisovatel má být zrnko písku v státní mašinérii,“ dodával, „a má jen dvě povinnosti. Říkat pravdu, jak ji vidí, a nepřijímat od státu výsady. Ta jediná výsada, na niž má nárok, je jeho neloajálnost.“