(Nad sborníkem k 70. výročí existence Slezskoostravské Sedmičky)

Písničky a povídačky z poválečné Ostravy 1945–2015

Obsah tohoto svérázného zpěvníku prozradí už avízo na titulní stránce: Památce nejlidovějšího mládežnického kulturního souboru poválečných let na Ostravsku. Je to zároveň hold souboru, jehož jádro se pořád ještě schází ke zpěvu i ke vzpomínkám. Než však sborník spatřil světlo světa, musel spoluzakladatel Sedmičky, její dlouholetý kmenový textař a stále ještě vůdčí duch souboru Miroslav Šmíd (88), vykonat práci přímo Sisyfovskou – vybrat to typické a nejlepší z repertoáru tělesa, jímž za ta dlouhá léta prošly stovky členů nejrůznějších povolání.

Jaký to byl pocit, když jste nový sborník otevřel?

Řekl bych, že obdobný, jako když jsem co by patnáctiletý kluk z jižní Moravy poprvé přišel mezi havíře. Moje generace měla štěstí, že na vlastní kůži prožila euforii jak z ukončení hrozné války, tak z osvobození republiky z nacistické poroby. Po dobách temnějších než samo uhlí nám najednou bylo zase do zpěvu i do tance. A samozřejmě též do roboty, protože republika potřebovala rychle zacelit válečné rány a neméně rychle obnovit a rozvinout výrobu. A bez uhlí, které se mimochodem stalo mým osudem, to tenkrát nešlo.

Prosím o vysvětlení: Proč Sedmička?

Předně je to sympatické číslo, ale byli jsme v Ostravě v květnu 1945 v pořadí již sedmý vzniklý soubor! Jeho jádro tvořili mladí ze slezské části města. Hlavně z tamních šachet Trojice, Michálka a Zárubek a z hornických rodin v okolí. To vtisklo i ráz našim pořadům. Nehráli jsme si ani na kovboje, ani na domácí drsňáky. Naším mottem, které také nový sborník uvádí, bylo: My nejsme mládež vybíravá, kavárenští floutci a barové krasavice. My zpíváme a pracujeme pro svůj národ… jsme hornická mládež od Trojice.

Zalistujme tedy sborníkem…

Má deset kapitol řazených věcně i časově a každá z písní je zároveň v notách. To v žádném z dřívějších zpěvníků nebylo. Krátký úvod patří písním z doby našich dědů, otců, matek, strýců i tet, tedy generací, pro něž bývala dřina a bída daleko  hojnější než chleba. Charakteristická je pasáž z písně Rudolfa Kubína: Tatíčku, táto starý, nechoďte fárati, já půjdu sám; vždyť já jsem ještě mladý, své ruce ku práci rád za vás dám… Je tu též můj srdeční text, zhudebněný Jirkou Masným: Maminko, neplačte, mě víc to bolí, ve vašem oku když slzu teď zřím … maminko, neplačte, dost smutno je mi, z něčeho přece však musíme žít. Následují písničky o tom, jak se rodila svoboda a jak jsme věřili, že to, co bylo špatné, se již nikdy nevrátí. Třetí kapitola je o našem přesvědčení, že při poctivé, i když někdy těžké práci, může být život krásný a bez válek. Najdeme tu Znělku Sedmičky z roku 1945: Teď když máme svobodu, práci dáme národu…, ale také Zpívej, Ostravo, sláva (i když jednou zakopnem, vstanem a jdem dál. Nás nikdo neodradí, ideál svůj máme…) a Píseň Trojice: Byli jsme otroky práce své před léty, cech náš byl tisíckrát prokletý … Pracujem teď na svém, republiku budujem. Perličkou tu snad je Ocelová brigáda, zřejmě jediná dochovaná budovatelská píseň ostravských hutníků, kováků a strojařů.

Jaký byl první repertoár Sedmičky, jak vznikaly vaše vlastní písně?

Začínali jsme známými písněmi národními, trampskými, ale také partyzánskými, vojnovými i revolučními. Také písně tria Ježek – Voskovec – Werich byly velmi frekventované. Na některé jsme tvořili aktuální texty – a to byl už jen krůček k vlastní tvorbě. Mimořádným štěstím pro Sedmičku byl již zmíněný, nesmírně talentovaný amatérský skladatel Jirka Masný. Ten vtiskl hudební ráz našim agitkám, budovatelským i ostatním písním. Dovolte i mi malou odbočku: Jirka byl důlní zámečník, báňský záchranář a později kontrolor vnitřních svárů plynovodního potrubí ze Sovětského svazu. S dýchacím přístrojem na zádech tak „profáral“ stovky kilometrů plynovodních rour. Věřím, že v muzikantském nebi ho náš jubilejní sborník potěší.

Ale listujme dále…

Jaro na frontě, Setkání Buďonného s kozáky, Píseň o Dněpru a Májové květy připomínají tehdy oblíbené ruské a sovětské písně.

V té době byla velmi populární formou revue, nesporně inspirace V + W. Další kapitola proto zachycuje naše revuální texty. Jedna z písní z dílny Masný–Šmíd vzdávala hold havířskému znaku: Dvě kladívka na kabátě jsou pro dívku znamení, že je srdce mladé, láska z něho pramení. A k revue neodmyslitelně patřily kuplety. Bránice posluchačů tehdy dostávaly zabrat, když zazněly „Cycoky“ – dlouhý příběh v nářečí na slova Fráni Směji o tom, jak vesničan propil peníze na bravka a sám byl místo prasete přivezen na trakaři domů. Při refrénu „Ó, du alleine, kobzole sum fajne, ó du alleine, kobzole sum fajn“ se posluchači vždycky pořádně rozparádili…Sedmička vůbec ráda používala typické nářečí – směs češtiny, polštiny a němčiny, vše pěkně krátce a s patřičným přízvukem. A s nezbytným humorem.

Do této řady patří i povídačky Oldřicha Jančara, nápaditého autora a skvělého vyprávěče. Následují ještě v Sedmičce hojně zpívané písně trampské a také písně vzpomínkové, nostalgické i satirické. Dobrá rada nabádá: Kdo se straní kamarádů, dáme mu všichni dobrou radu – morousem být, na život klít, tak se přece nedá žít. Každé vystoupení Sedmičky začínalo a končilo některou ze znělek souboru. Například: Naše píseň ať jde s vámi, kam se pohnete; pak vám na cestě životem kvítí pokvete. Píseň je kus života, při ní líp jde robota. Než se nadáš, člověče, šichta ti uteče…

Sedmdesát let činorodosti se muselo vtěsnat do sto dvaceti stránek vydaných péčí ostravského Librex Publishing, s. r. o. Co byste ke sborníku dodal na závěr?

Že jeho 300 neprodejných kusů je už beznadějně rozebráno.Takový zájem a takový ohlas jsme opravdu nečekali. Sluší se proto na závěr vzpomenout alespoň pár osobností, které tak či onak Sedmičku spoluutvářely: Láďa Zmuda, Ludvík Kuska, Milan Blažíček, František Kulhánek, J. Larzen, Bedřich Bičiště nebo Láďa Dragon. I díky nim pořád ještě existujeme.

Rozmlouval JOSEF TILL