LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Dne 2. 9. 2015 byl v LUKu pod názvem Zářivý symbol lidství uveřejněn můj čtenářský příspěvek. K rozhodnutí napsat k 50. výročí úmrtí A. Schweitzera mne tehdy vedla skepse – nebylo nijak jasnozřivé předvídat, že nebude připomenuto adekvátně mimořádnému významu jeho života a díla.

Ten dnešní je inspirován jednou recenzí knihy o A. Schweitzerovi. Biografii s názvem Albert Schweitzer napsal Nils Ole Oermann. Vydalo ji v roce 2015 nakladatelství Vyšehrad v překladu Petra Babky. Autor recenze Jan Lukavec již názvem Sebestředný ješita, či zachránce? čtenáře nasměruje – nepřekvapí pak, když po vznesení několika pochybností (nechybí otázka údajného rasismu A. Schweitzera!) ocituje z recenzované knihy snůšku odporných lží britského žurnalisty Jamese Camerona. Zdá se, že i recenzent přejímá jednu z osvědčených mediálních taktik – nezáleží na pravdivosti ani na kontextu, cílem je odvést pozornost od dávno prověřených hodnot a zasít semínko pochyb. Nutno podotknout, že v podobném duchu se vyjádřili i někteří další recenzenti. Nemíním šířit dračí setbu citací oněch lží z pera západního žurnalisty, o jejichž účelu nelze pochybovat. Celou recenzi je možno nalézt na iLiteratura.cz .

Knihu N. O. Oermanna jsem následně pochopitelně přečetla. Podle autora předmluvy (jméno neuvedeno) je kniha první celkovou vědeckou biografií v německém jazyce. Vědecký princip by tudíž měl být samozřejmostí. Ne vždy však autor předkládá argumenty, jimiž by vyvrátil některá tvrzení – například píše, že Schweitzer svou cestu v autobiografii líčí jako „hladkou“, že „zahlazoval tehdejší konflikty“ a „zmizely“ prý i názorové přeměny. Důkazy Oermann pochopitelně nemohl přinést, ostatně i pojem „názorové přeměny“ pokládám v souvislosti se Schweitzerem za zavádějící.

Bohatý faktografický materiál je nepochybně přínosem biografie. Někdy však autorovo osobní zaujetí nejenže není rovněž přínosem, ale je dokonce v rozporu se skutečností. Například situaci, kdy Schweitzerova žena musela na jaře 1930 z Lambaréné náhle odjet, líčí takto: „Schweitzer nad tím ve svých vzpomínkách mávl rukou a ani se nezmínil o Helenině nemoci“ (s. 176). Vzápětí (na téže stránce) Oermannn cituje ze Schweitzerovy autobiografie: „Moje žena se musela bohužel vrátit do Evropy, protože se nedokázala vyrovnat s tropickým klimatem.“ Dvě různá sdělení, navíc řazena s jistým záměrem (možná počítal i s určitou čtenářskou nepozorností a slabší vnímavostí k výrazům „mávl rukou“ a „bohužel“). Prostřednictvím sdělení prvního je však opět zaseto známé semínko – pro případ, kdyby se náhodou neujalo to předchozí „o zahlazování konfliktů“.

Schweitzerova manželka byla bezpochyby výjimečná žena. Ještě před sňatkem Helena Bresslau, dcera významného universitního profesora, jako štrasburská inspektorka péče o sirotky navštěvovala (až dvě stě pochůzek měsíčně) převážně samoživitelky. Dopisy A. Schweitzera Heleně, často až osmistránkové, jsou svědectvím silného citového vztahu, úzkosti, kterou prožíval, kdykoliv se její zdravotní stav zhoršoval (opakovaně se léčila na tuberkulózu). Pokud se cítila lépe, přijížděla za manželem do Lambaréné, někdy (pokud byl Schweitzer zrovna v Evropě), přijížděli společně. Ještě v květnu 1957 pomáhá Helena v lambarénské nemocnici. Tentýž měsíc však musí odjet a 1. 6. 1957 umírá.

Je zajímavé, že někteří recenzenti Oermannovy knihy včetně Jana Lukavce z ní převzali pouze ty poznámky, z nichž se vzájemný vztah obou manželů jeví v negativním světle. Avšak již jsem se zmiňovala o dračí setbě, proto nebudu konkretizovat. V této souvislosti nabývá důraz na četbu díla A. Schweitzera (můj článek z 2. 9. záměrně obsahoval převážně citace) ještě dalšího, dříve netušeného významu. Vzájemný vztah Alberta a Heleny, založený na podobných etických základech, i jejich společné obdivuhodné životní směřování zaslouží naši úctu. Necitlivé poznámky a nepodložená obvinění nemají s avizovanou snahou o kritický pohled nic společného.

V biografii Oermanna jich nalezneme poměrně dost. Vyvrátit je autor nemohl – k čemu tedy slouží? Proč například vytýká Schweitzerovi, že přijímal i podporu od NDR? Nevěděl snad, že dary pro lambarénskou nemocnici pocházejí od prostých lidí? Proč ironie v souvislosti s návštěvou delegace ze SSSR? (Ani slovo o daru pro Lambaréné – stručně informuje, že přivezla matrjošky a model Sputniku). Proč více nečerpal z opačného pólu? Bohatý archivní materiál v Gunsbachu obsahuje mimo jiné tisíce dopisů. Jistě by tam našel i doklad o dvou pražských návštěvách A. Schweitzera, varhanních koncertech nejen v Jirchářích, o setkání s prezidentem Masarykem a mnoho dalšího.

O devadesátých narozeninách Alberta Schweitzera, posledních v jeho životě, píše Oermann velmi stručně. Naštěstí se díky knize Radima Kalfuse Velký doktor zachovalo cenné svědectví. Kalfus, jenž byl tehdy jedním ze sedmi pozvaných hostů (Oermann zmiňuje pouze přítomnost gabunského prezidenta), zaznamenal dlouhý děkovný Schweitzerův projev. Schweitzer v něm jmenuje i dva prosté Afričany, kteří se kdysi zasloužili o to, že odvrátili jeho rozhodnutí opustit Lambaréné. Přiznává ono zakolísání a dlouze děkuje všem, bez nichž by působení v Lambaréné nebylo možné, s hlubokou vděčností vzpomíná i na tisíce bezejmenných dárců. I Oermann se zmiňuje o projevu, ve srovnání s R. Kalfusem však neporovnatelně stručněji. Nevyužil (anebo snad ani nechtěl využít) možnosti vyvrátit některá nespravedlivá nařčení.

V souvislosti s tehdejšími devadesátými narozeninami připomínám, že do článku z 2. 9. se tehdy vloudila chyba (v internetové podobě již opravená); připomínala jsem loňské 140. výročí narození A. Schweitzera, nikoli devadesáté.

U vstupu nemocnice v Lambaréné zavěsil kdysi Albert Schweitzer lampu. Pod ni napsal: „Ať přicházíte v kteroukoli hodinu, najdete světlo, naději a lidskou laskavost.“

V září 2015, padesát let od úmrtí Alberta Schweitzera, mohlo světlo ozářit celý svět. Rok 2015 byl zároveň rokem stoletého výročí vzniku Schweitzerovy etiky úcty k životu, jež se zrodila po dlouhých měsících usilovného přemýšlení v září 1915, v době prvního pobytu v Lambaréné. I Oermann se v závěru své knihy o ní zmiňuje. Slovo válka jsem však marně hledala. Nepovažoval za nutné poukázat na obrovský kontrast současného světa, zahlceného válečným běsněním, k Schweitzerově etice úcty k životu.

Schweitzerovo světlo se v roce 2015 mělo dostat všem. Nepochybně ozářilo čtenáře časopisu Živa. V 6. čísle r. 2015 bylo výročí důstojně připomenuto v působivém článku Otakara Brázdy. Symbol zářivého lidství mohl v onom roce mocně zasáhnout především mladou generaci, jež na knižních pultech či v knihovnách, zaplevelených stále větší a větší hromadou balastu, Schweitzerovy knihy pravděpodobně nepotká. Jak se má učit oddělovat zrno od plev? Jak má bez vzorů a bez naděje žít ve světě, v němž se jako jed množí podivná skupenství bezprizorných bytostí, hanlivě nazývaných bezdomovci? Plachý samotář, básník Vladimír Vašek, jistě nemohl tušit, že zvoliv pseudonym Petr Bezruč, jednou, shledán téměř bezvýznamným, navodí v jisté souvislosti asociaci bezdomovec.

Bez světel a bez světlých jmen by v bezohledném světě vládla beznaděj. Bezmocný svět, kde zelenou má bezpráví. Bez pramenů živé vody a světla je bezejmenný svět bezcitný a bezvýchodný. Albert Schweitzer je pramenem z nejmohutnějších. Jeho světlo mělo v září 2015 ozářit celý svět.