KAREL SÝS

Roman Cílek, osvědčenýautor literatury faktu,vydal knihu PŮJDU DO PEKLA SPOKOJEN… (nakladatelství Epocha, Praha 2105, 152 str.), s podtitulem Adolf Eichmann: životní dráha masového vraha.

Jedinečný životopis člověka, který se ze zakřiknutého studentíka stal úředníčkem, pak úředníkem, esesákem, pánem nad životem a smrtí, aniž by osobně kohokoli zabil. Vlastní rukou neusmrtil nikoho, možná ani neuhodil, a přece ztratil své lidství a výrok, který se dostal do titulu této knihy, se zcela jistě zakládá na pravdě. Peklo zahlédl už zaživa, na ojedinělé služební cestě do míst, v nichž vraždil cizíma rukama, ale nijak se mu nelíbilo – na šos jeho koženého kabátu vystříkl mozek zastřeleného dítěte a on se musel vzdálit, pravděpodobně na sklenku prominentního koňaku.

Eichmann byl pedant, oddaný úkolu vloženému na jeho bedra. Stejně tak dobře a úspěšně se mohl stát třeba organizátorem výsevu žita na německých polích a jistě by umíral spokojen s vysokými hektarovými výnosy. Čert tomu chtěl, aby se dostal k rozhodování o osudech lidí. Byl horší než vášnivec, neboť – aspoň zpočátku – jen operoval číslicemi. Statistika, to bylo jeho, ať už počítal vagóny, zlaté zuby, tetované kůže, nákladní automobily, plechovky s plynem, anebo páry bot, které zachránil pro nadlidi strádající ruskou zimou.

K jeho portrétu ovšem těžko dodat, co by nebylo v literatuře již řečeno a popsáno. Roman Cílek však do knihy vkládá své názory, hodnocení i malé objevy. Bezpečně vládne textem, kniha se čte plynule, autor neobtěžuje čtenáře nadbytečnými odbočkami do notoricky známých dějin. Se zřejmou chutí a švihem popisuje zejména závěrečnou životní kapitolu velkého židobijce – jeho únos z Argentiny izraelskou tajnou službou.

Pokusme se „vyzobat“ z textu pasáže, které jsou méně známé a výstižně osvětlují kariéru tohoto vnějškově naprosto nenápadného mužíka, jemuž k mužnosti nepomohly ani pečlivě naleštěné holínky.

Adolf Eichmann vzal svůj úkol vyhubit všechny evropské Židy natolik vážně, že se začal učit hebrejsky. Zprvu jen z učebnice, ale pak si chtěl najmout rabína, který by ho učil a byl by placen z fondu Sicherheitsdienstu třemi markami za hodinu. Nadřízení mu hujerovský výstřelek samozřejmě zatrhli.

Válčící Německo potřebovalo opravdu všecko. V holičském baráku koncentráku Belzec ženám a dívkám ostříhali všechny vlasy i ochlupení. „Z toho se prý vyrábí cosi pro mužstvo, které slouží na ponorkách,“ vysvětloval očitému svědkovi – dezinfekčnímu odborníkovi Kurtu Gersteinovi přihlížející esesák.

Esesáci dokonce vtipkovali. Oběti, které se zatím nevešly do komory, čekaly již vysvlečené na mrazu. „Vždyť z toho mohou mít smrt,“ zažertoval jeden z esesáků. „Proto jsou tady,“ kontroval svižně druhý.

Budova s plynovými komorami nesla na střeše nejen Davidovu hvězdu z měděného plechu, ale i nápis „Heckenholtova nadace“. To byl rovněž teutonský žert. Heckenholt se totiž jmenoval řidič náklaďáku, jehož výfukové plyny vraždily tyto nešťastníky před zavedením daleko „produktivnějšího“ Cyklonu B.

Germánský humor byl vskutku nepřekonatelný. Dne 2. listopadu 1943 začala v Majdanku akce s cynickým názvem Erntefest (Dožínky), během níž Němci zavraždili 4000 Židů.

Eichmann ve svých vzpomínkách, které nadiktoval v Argentině neonacistickému novináři Willi Sassenovi, popisuje pekelnou scénu spalování mrtvol v Osvětimi na železném roštu: „Maso se škvařilo, jako když se smaží řízky.“ „Pak mě pozval (velitel tábora Höss) do svého rodinného prostředí na poklidnou večeři,“ pokračoval, jako by se nechumelilo.

Eichmann a spol. pečlivě hlídali každý fenik. Ani oběti nepřijížděly do táborů zadarmo. Říšské dráhy účtovaly tyto jízdy smrti buď z důvodů utajení, anebo coby hrůzný humor jako „hromadné výletní zájezdy“!

Eichmann poskvrnil svou přítomností rovněž protektorátní Prahu. I zde však nakonec odemlely boží mlýny svou.

Po útěku Eichmannovy manželky z Prahy se do jejich střešovické vily na Ořechovce, v ulici U laboratoře č. 538/22, nastěhoval Egon Ervín Kisch, aby zde začal psát knihu o poválečném Československu. A nedaleko odtud jednou napíše Ondřej Sekora, bývalý koncentráčník, Ferdu Mravence!

Eichmann se u izraelského soudu vymlouval, že pouze plnil rozkazy. Něco na tom bylo. Svému novinářskému zpovědníkovi se svěřuje o vzduchoprázdnu, které pocítil v květnu 1945: „Nacházel jsem se ve stavu šoku, cítil jsem, že budu muset žít obtížný samostatný život bez vedení, že nebudu od nikoho dostávat pokyny, nebudou mi udělovány rozkazy ani příkazy, nebudu se moci řídit žádnými platnými směrnicemi – čekal mě zkrátka nepoznaný život.“

Později se setkal s manželkou a svými syny v jejich úkrytu v Altaussee: „Předal jsem manželce kufr plný krup a půl pytle mouky. Dal jsem jí také ampule s jedem, jednu pro ni a tři pro každého ze synů. Poučil jsem ji: ‚Když přijdou Rusové, musíte ampulku rozkousnout, když přijdou Američané nebo Britové, tak můžete zůstat naživu.‘“ To by mu dnešní pražští rusofobové dozajista schválili!

Esesák Eichmann na útěku se chtěl zbavit vytetované krevní skupiny na vnitřní straně levé paže. Pokusil se tetování odstranit hořícím koncem cigarety, ale nevydržel bolest a vzdal to. Tetování drželo s německou důkladností.

Utekl se na Lüneburské vřesoviště poblíž Altensalzkothu, kde si pronajal louku a choval slepice. Pozoruhodné: Eichmannův šéf Himmler chovem slepic začínal, jeho žák slepicemi končil!

V Argentině si zase založil chov angorských králíků, ale konkurence ho převálcovala.

U izraelského soudu působil mírně, skoro jako angorák. Na fotografii z procházky po vězeňském dvoře obehnaném celtou šmatlá v kostkovaných bačkorách, v jakých si hřály nohy naše babičky.

Klec však spadla! Dne 31. května 1962 byl Adolf Eichmann, alias Barth, alias Otto Eckmann, alias Otto Henninger, alias Ricardo Klement oběšen. Konec králíků, slepic, uniforem, distinkcí, konec kanceláří, z nichž řídil velkotovárny na smrt. Ale také konec strachu z prozrazení, konec falešných jmen, skrývání se v téměř opevněném osamělém domě na předměstí Buenos Aires.

Duše, měl-li jakou, odešla do pekla, tělo bylo spáleno, vhozeno do moře v mezinárodních vodách, železný kýbl, do něhož pečlivě sesypali popel, pečlivě vypláchnut.