JAKUB STEIN
- Taky v kalupu, volal pan Kohn už od šatny Louvru na pana Roubíčka, který na uříceného pana vrchního (nebo snad spodního?) chrlil, co vše si dají kromě turka; - taky spěchaj jako uprchlíci a celý svět?
- Proč myslej, nač spěchat, do Vánoc času dost, usmál se nevyrušitelný pan Roubíček, já ho jen zkoušel, jestli si to vše zapamatuje, když ho tak moc vytočilo, že chci turka.
- Japak ne, z řeči se nepozná, přeje-li si pán turka nebo Turka s velkým té, měli mu to servírovat písemně; jakože jsou hluchoněmej.
- To by neprošlo, von má na našince pamatováka, von má v popisu práce si pamatovat…
- … a donášet? Na nás? Nefantazírujou! Nespřádaj spiklenecký teorie. Kde berou podezření, že by ausgerechnet na nás měli dohlížet?
- To snad ještě nedělaj. I když kdoví, když jsem chtěl turka. Kdyby si ho dala paní Merkelová, prosím, to by byl její styl.
- Voni si nedaj pokoj, podíval se na Kohn na pana Roubíčka vyčítavě, - zase sama slovní hříčka.
- Jak jinak, když má jeden dobrou náladu? Když až dnes mu docvaklo, jak někdy ožije úsloví už ošuchané, ako vravia bratia v Prešpurku. Ale uznaj, to dneska sedí, „poturčenec horší Turka“.
- Tak to od nich není fajn, co by si pomyslel nějaký poněmčenec horší Němce, to od nich není fér. Co by si pomyslel třeba takový Simir od spolkové dálniční policie?
- A je důležité, co by si pomyslel? Nejspíš by dal paní Merkelové mastnou pokutu za nedovolené přehánění úslužnosti na zakázku ze zámoří.
- Na ja, maj recht, Turky, hochy mohamedánský, musíme si předcházet. A nepřipomínat jim Armény a nevšímat si, jak milují, až k smrti miluji teďka pro změnu Kurdy.
- Zůstanou na zemi! Odkud by bylo na milovanou matičku Rus blíž než z té země turecké, to se rozumí, to snad vidí na mapě i čtvrťáci.
- Ještěže neřekli čtveráci. Tady přece zmiňovat nějaká lidská práva by bylo přímo ekelhaft.
- Ale řeknou, není to eden, vypít si tady turka a vzpomenout si k tomu na turecký med? Jak se tak dobře maže kolem úst.
- Jak komu. Zaslechli už, že by paní Merkelové mohl zhořknout?
Pánové dopili, dojedli a do svého jazykového koutku zavolali pana vrchního. Nebo to byla paní vrchní?