FRANTIŠEK UHER

Humpolec je vskutku poněkud zvláštní město. Rozhodně tak připadá občasným návštěvníkům, dlouhodobě sledujícím tamní dění. V posledních letech evidentně roste do krásy a půvabu nejenom zásluhou převážně moderních architektonických prvků. Kontinuita mezi vedením města a obyvateli, jejichž stanoviska a potřeby jsou zřejmě respektovány, vytváří zpětnou vazbu, lidé jsou na svoje město hrdí, pociťují přirozenou sounáležitost, tak postrádanou v některých městech sousedních.

Vztah k městu a regionu má ovšem v Humpolci dlouholetou tradici. Projevuje se i v oblasti umělecky orientované, potažmo literární. Charakteristický rys – niterný, vřelý vztah k (většinou rodnému) městu jako přirozenému centru jakéhosi neformálního regionu má hluboké kořeny. Jako kdyby tam stále symbolicky působil duch Zálesí. Konkrétního i toho dávného, tištěného, původně vlastivědného sborníku na tehdejší dobu dosahujícího mimořádné kvality a erudice vydavatelů i přispěvatelů, daleko přesahující dnešní kulturně jalový a tristně komerční rozměr.

Zálesí bylo víc než informačním bulletinem. Zalistovat předválečnými čísly je ještě nyní nejen poutavé, ale i poučné i pro mnohé čtenáře žijící mimo Humpolec. Najde jména básníků, osvětových buditelů i vlastivědných pracovníků, kteří nepronikli výrazněji do širšího českého čtenářského literárního povědomí, neboť není každému přáno překročit vzdálenější břehy jako třeba humpoleckému rodáku Janu Zábranovi, znamenitému překladateli, romanopisci a básníkovi. Tvorba jeho předchůdců se vyznačovala vazbou na rodné luhy a háje, na domov, na Humpolec a jeho okolí, byla prodchnuta tehdy módní vlasteneckou notou. Jména jako Josef Kopáč (publikoval sbírku žertovných pořekadel), Jaroslav Mančal (editor sbírky říkadel a kreslíř), Jindřich Hošek Přibyslavský, zakladatel Včelky, prvního českého dětského časopisu Jan Sluníčko, Vladimír Vodák, František Hamsa či Emanuel Horký se zapsala do literární historie Humpolecka třeba nikoli právě zlatým písmem, ale nesmazatelně. Někdo možná mávne rukou a pronese cosi o podružnosti takové literatury, to je však zcela scestný názor, popírající globální význam regionální kultury.

Vraťme se však k literatuře a z dalších generací jmenujme básníky Jana Makariuse, Libuši Pamětnickou, z ještě pozdějších let všestranného Františka Brzoně. Především jako teoretik, zaujatý literární badatel a dnes již vzácný pamětník sleduje a celá desetiletí glosuje kulturní dění v Humpolci mimo město žijící Pavel Zedník.

Mladší generaci reprezentuje další humpolecký rodák, básník Zdeněk Škrabánek, nositel jména, které je na Humpolecku známé především ve vztahu k malířství. Knižně debutoval ve sborníku Míjím se s měsícem (2013), o rok později se představil samostatnou sbírkou s výstižným, na tvůrčí arzenál předchůdců příznačně navazující názvem DOMÁCÍ ŠŤÁVA (vydalo nakladatelství Barbara, 72 stran; doprovozeno autorovými černobílými fotografiemi, někdy postrádajícími výraznější soulad s textem).

Jako básník dává Škrabánek přednost formální volnosti, což sbírce rozpíná křídla. Prosta sentimentálních aspektů je laděna na notu domova, čerpá z jeho pramenů i kamenů. Výrazně silnější je ovšem básník tam, kde se vzdává melodického rýmu a volí úspornější a pracnější, mnohem údernější tvar vyjádření svého vidění světa kolem sebe. Netají okouzlení tradičním japonským haiku, stále zdárně a zdravě provokujícího a inspirujícího básníky celého světa. Precizní vytříbenost a přísná forma svádějí k únosné míře básnické meditace a zároveň k šalebným náznakům a hrátkám, je tvárnou půdou, na které vyrůstá dobrá úroda. Platí to i o Škrabánkově básnické tvorbě.

Nejednou usilovně pátráme po podružnostech a mezi prsty nám uniká zřejmá podstata. Výchozím a stěžejním bodem jsou Zdeňku Škrabánkovi verše Stará chalupa. / Místo místo domova. / Byl tu rád? / Byl tu.

A na tom dost, obraz je dokončený. Jak prosté, jak výstižné, jak pravdivé!

Škrabánek dokáže naladit svou básnickou lyru také úsměvně (haiku o sněhulákovi, bez názvu, str. 53), stejně jako s nenápadným melancholickým zamlžením, křehkým a křehnoucím náznakem smutnění (opět bez názvu, str. 57).

Přes drobné úlety od dominující současné civilní poezie, obecně dávající přednost prosperitě ničím nezatíženého zrajícího či vyzrálého lidství, je Škrabánkova sbírka příslibem a zasluhuje pozornost. Humpolci vyrostl další básník, jehož tvorba spoluvytváří vyspělou kulturní atmosféru, přesahuje regionální význam, dělá čest autorovi i městu a má veškeré předpoklady slibných perspektiv.