JOSEF ONDROUCH

Josef Ondrouch, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, slaví 28. dubna osmdesátiny. Srdečně blahopřejeme!

Jsi jako všichni ostatní

Jako mladík byl svědkem znásilnění dívky, kterou znal. Znal taky násilníky; byli jeho kamarády. A jen nečinně přihlížel. Pak si vyčítal, že nezakročil; i když mohl a měl. Chtěl se známé omluvit. Stroze ho ale odmítla: „Dej mi pokoj, jsi jako ostatní!“ Výčitku, jež Siega Larssona pronásledovala, vtělil do postavy Lisbeth, hrdinky třídílného Milénia. Z nich proto také ne náhodou se jeden díl jmenuje „Muži, kteří nenávidí ženy“. Nejde o bezduchý feminismus, ale o hluboký, sociálně procítěný rys společnosti násilí nejen trpící. Larsson pochopil hloubku ponížení a uměl ji vtělit do hlavní postavy svých tří detektivek. Dívky svérázné, navíc postižené autismem. U Larssona budí sympatie jako surově znásilněná dívka, pronásledovaná nejen zvrhlým opatrovníkem právníkem. Jde o hromadné zločinné spolčení policie a rodiny všemocných peněz prorostlé celým systémem Švédska. Bez Larssona bychom nikdy neuvěřili, že je to v za vzor vydávaném socialistickém Švédsku možné. Na rozdíl od filmových verzí, tyto rysy Larssonových knih promluvily až do hloubi duše. Tři pokračování příběhu Lisbeth a novináře Blomkvista získaly desítky milionů obdivovatelů na celém světě a předlouho byly odměňovány vrcholnou přízní čtenářů. Už ne tak salonní literární kritikou a oficiálně udělovanými cenami. Zasloužené obdivu se autor nedočkal. Přímo románově se stal tragickým hrdinou; když tři díly s příslibem dalších zamýšlených čtyř odevzdal nakladateli, po těžkém infarktu v padesáti tragicky zemřel.

Boom severské detektivky

Příběh čtenářsky slavného Stiega Larssona tragickým vyvrcholením ale neskončil. Vědělo se, že autor psal nejprve zcela neuspořádaně jednotlivé příběhy, části příběhů teprve pak uspořádával do knihy v románovém sledu děje. Přepokládá se, že než zemřel, byl k takovému uspořádání z větší části připraven i čtvrtý díl. Nejlépe to věděla jeho životní přítelkyně. S ní přes tři desetiletí žil a spolupracoval. Eva Gabrielssonová o tom vypráví v knížce Milénium, Stieg a já. Přibližuje autora a ukazuje v okouzlující až překvapující podmanivé prostotě jeho tvůrčího génia. Činí nicotným spekulace novinářských kolegů, kteří místo aby aspoň posmrtně Larssona ocenili, bulvárně se rozepisovali nad tím, kdo jen mohl tomuto podle nich podřadnému novináři Milénium napsat:

„Vždyť neuměl pořádně do tisku zformulovat jednu použitelnou větu,“ znělo unisono z médií, než se Milénia, tohoto skvělého odkazu spisovatele Larssona, ujali čtenáři a teprve dodatečně velké prachy, řečeno slovy klasika „neviditelná ruka trhu“. Po urážlivých pomluvách náhlou smrtí skoseného, ale tržně najednou nejúspěšnějšího spisovatele, se dostal Stieg Larsson na vrchol čtenářských žebříčků. Růst prodejů zařadil detektivky i do čela bestsellerů, což je ta kladná stránka nesmlouvavého tržního výběru, kterou nelze popírat, ale je nutné ji umět využívat, nenechávajíc jí volnou ruku tak, jak to umějí a světu předvádějí už léta v komunistické Číně. Prokazují, že trh právě bez volné ruky přináší užitek.

Čtenář u Larssona čte nový druh detektivky. Už to není odpočinkový, nekonečný seriál uhlazeného Hercula Poirota, ani dravý americký styl Raymonda Chandlera, ale šokující překvapení, že blahobytné Švédsko je také plné zla, neonacistů, obchodu s lidmi, násilí na ženách, dokonce i ještě dětech, nenávisti, korupce, mafií bezohledných drogových dealerů a obchodníků se zbraněmi. U Larssona se tento objev snoubí s jeho celoživotním přesvědčením i stylem života levicového intelektuála, komunisty. Lišil se ovšem od rádoby vědeckých komunistů i politiků reálsocialismu, kteří mnohé z toho, proti čemu psali, neuměli pochopit. Tím pozoruhodnější je osud, který volná ruka trhu ve stopách Larssona po jeho smrti, navzdory nezájmu a zprvu i nepřízni literární a novinářské kritiky, překvapivě vyšlapala a dodnes popřává skandinávské či severské detektivce.

Ze zhruba desítky autorů vezměme třeba Nora Thomase Engereho. I když říká, že jeho vzorem je Jo Nesbo, jeho novinářský hrdina připomene spíš Larssonova Blomkvista. Psát rozhodně umí. Jeho úspěch v milionových vydáních po celém světě i u nás to potvrzuje. Uveďme Kamenný déšť a Fantomovou bolest. Při autogramiádě v Praze zdůraznil jednotící rys severské detektivky. Skandinávská krimi jsou podle něho charakteristická tím, že mívají silný sociální podtext. I v tom Enger navazuje na Larssona, ale i na dalšího i u nás oblíbeného norského spisovatele.

Představuje ho právě zmíněný Jo Nesbo se svým tradičním osobitým kriminalistou. Je marketingově na obálkách svých knih nepokrytě uváděn jako „Příští Larsson“. Po přečtení Nemesis a několika dalších jeho knih o tom nejsem tak zcela přesvědčen. Spíš si myslím, že je právě ten podle Engereho „silný sociální podtext“ typický pro skandinávskou detektivku poněkud zastíněn. Takový dojem mám z několika jeho knih, snad s výjimkou Lovce hlav, kde Nesbo zúročil své zkušenosti z let strávených ve světě finančních analytiků. Odrazilo se to i v mistrné dávce černého humoru, s níž vykreslil hlavní postavu lovce mozků Rogera Browna.

Lagerkrantzovo pokračování Milénia

Stejně jako každý, kdo ví trochu víc o Stiegu Larssonovi a hlavně o bulvárním hyenismu médií v až urážlivých spekulacích o zemřelém kolegovi novináři a spisovateli, jsem s napětím očekával, jak to dopadne s pokračováním Larssonova Milénia. Zda dostane šanci Larssonova přítelkyně Gabrielssonová, která více než třicet let sdílela nepřízeň novinářské a literární kritiky odmítaného autora i dnes také až dodatečně vydávaných povídek. První napsal Stieg už ve svých sedmnácti. V roce 1972 vyšla kniha jeho dalších povídek s příznačným, do budoucna odkazujícím názvem Temnější rysy Švédska. Ale o tom tehdy téměř nikdo nechtěl nic slyšet, natožpak číst.

Eva Gabrielssonová napsala knížku, jejíž název vystihuje obsah: Milénium, Stieg a já. Ukazuje temné rysy společné nejen Švédsku, ale i našemu třicetiletí, včetně současnosti. Tak jako ta naše, i švédská společnost se skláněla před všemocnou, zcela nespoutanou rukou trhu a posluhujícím právem, které štědře obdarovává a otevírá dveře všem těm, kteří by, lidsky vzato, na jakékoliv, natož pak na štědré dary neměli žádné právo mít. Podle tohoto převažujícího práva a soudní mafie, která si ho u nás často osedlala, drze panují korupčně nejen lobbisté, ale i vrcholní politici a jejich štědře placení právní sokolové. K našemu čtenářskému podivu to není cizí ani socialistickému Švédsku.

Tímto právem tak veškeré nároky z odkazu Larssona ztratila lidsky sympatická, věrná autorova přítelkyně Eva. K desítkám milionů přišli naopak otec a bratr Stiega, se kterými neměl nikdy dobré vztahy a kteří se o jeho odkaz v podobě nesčetných milionů začali ucházet hned po jeho smrti. Dostávají nejen miliony, ale rozhodují i o dalším využívání Larssona, který pro ně během života vůbec neexistoval. Zatímco Evě, kromě milionů, je upřeno právo podílu na výsledcích i její klopotné práce na dalších pokračováních Milénia. Příbuzní Stiega bez jakéhokoliv přičinění tak rozhodli nejen o vydání čtvrtého dílu, ale zřejmě i o tom, jak bude vypadat. Svědčí o tom výběr autora.

Stal se jím David Lagerkrantz, známý fotbalovým čtenářským fandům svým životopisně zpracovaným Zlatanem Ibrahimovičem. Díky masivnímu marketingu a tehdy ještě módnímu multikulturalismu a velkými penězi živenému obdivu ke sportovním hvězdám, zaznamenala kniha hned po vydání úspěch. Ten se ale nestal dlouhodobým ani poté, kdy se dědici Larssona rozhodli najmout ho k napsání čtvrtého dílu Milénia pod názvem Dívka v pavoučí síti. V angličtině The Girl in the Spiders Web jsem si koupil a s chutí jsem se dal do čtení. Po prvních sto stránkách nudy mé nadšení vyprchávalo. Ale ani po zdlouhavém úvodu se Lagerkrantzovi nepodařilo navázat na Larssona. Ze sympatické Lisbeth s Blomkvistem zbyl vypreparovaný odvar sympatické dvojice ze tří dílů Larssenova nesmrtelného Milénia. Nepomohl to napravit ani další autista – postižené zázračné dítě Baldera, vyhlášené autority na poli umělé inteligence. Nepomůže ani to, že z Lisbeth se stala superhackerka, která v nevýrazné kopii Larssonova Blomkvista nad kybergangstery přece jen zvítězí.

Z odkazu autora zbyl jen marketingovou návazností na odkaz Stiega Larssona tržně úspěšný knižní titul. Ten postupně pohasíná, podobně jako už vybledává pornografie pro vdané ženy v Padesáti odstínech šedi Američanky Jamesové. Proč? Podle mne hlavně proto, že v Lagerkrantzově pokračování Milénia nezůstala ani stopa po sociálním podtextu severských detektivek. Vadila mi primitivní výhybka svádějící očividně děj do tajuplné ruské mafie s jakýmsi centrem v ruském parlamentu – Dumě. Vrcholem průhledného nevkusu je zcela neorganický výkřik z ničeho nic proti Stalinovi. Není divu, že se levicoví intelektuálové ani bývalí novinářští kolegové ve Skandinávii netváří nad Lagerkrantzovým pokračováním bůhvíjak nadšeně.

Jediné pozitivní hodnocení Lagerkrantze jako spisovatele jsem četl ve Financial Times od jinak sympatického sportovního lokálkáře mladého Simona Krugera. Ale to se týkalo Zlatana Ibrahimoviče. K tomu se neodvažuji vyslovit, natolik fotbalu nerozumím. Je mi ale mnohem sympatičtější nejen u nás daleko oblíbenější brankář Petr Čech. Po přečtení Zlatana Ibrahimoviče je mi upřímně líto, že se nenašel nikdo z českých spisovatelů, aby o Čechovi napsal, protože Čech dělá velkou čest nejen svému jménu. Bohužel je populárnější v Anglii a snad i jinde ve světě více než ve svých Čechách.

Abych ale zůstal věren Larssonovi a tomu, co z něho nepodařeně dělají jeho příbuzní, volná ruka trhu a jí sloužící Lagerkrantz. Jsem přesvědčen, že můj nepříznivý dojem není od věci. Svědčí o tom i skutečnost, že u nás čtvrtý díl Milénia zmizel poměrně rychle z uváděných žebříčků nejčtenějších kupovaných knih. Nepomohly mu ani slibné sympatie rozhovoru s autorem u příležitosti českého vydání pokračování Milénia v celostránkovém vydání v Salonu v literární příloze Práva.

Česká detektivka

Co do množství vydání si na ty knižní podobě ani ve filmovém ztvárnění není na co stěžovat. Nelze ale přehlédnout, že stále nejoblíbenějšími jsou detektivky s datem před rokem 1989. Žádná z nové tvorby nesnese srovnání se severskou vlnou, jež zůstává věrna až na výjimky odkazu Stiega Larssona a jeho důrazu na geniální podchycení sociálního podtextu. Nic takového se ve skutečně kvalitní podobě na českém knižním trhu neobjevuje. Mafii Michala Viewegha nepomohla ani spolupráce s novinářským specialistou na krimisenzace Jaroslavem Kmentou. I jeho tvorbu považuji za jednostrannou. Je to podobné jako nepodařená televizní a filmová fiaska. Odstrašujícím příkladem je matrixový Andrej Babiš, který kromě slibného názvu předvedl ubohou filmovou dokumentární slátaninu, jako na objednávku šitou pro Kalouska a některé další z politiků jeho knížecí, kdysi hvězdné a dnes do nevolitelnosti upadající TOP.

Pohodové počtení s prokazatelným úspěchem u čtenářů přináší naopak detektivní tvorba našeho nejlepšího současného spisovatele Vlastimila Vondrušky. I v tomto žánru se osvědčil jako vynikající vypravěč a autor mající popisovanou českou historii v malíčku. Právě jsem přečetl Mrtvého posla. Z letopisů Královské komory a jejího královského písaře Jiřího Adama z Dobronína mě zaujal z dvacítky už vydaných a prodaných detektivek Vondruškův Osmanský tábor, prozatím jen co do názvu, když na jeho přečtení se teprve chystám. Za dar z nebes do naší literární pouště ale jednoznačně považuji Vondruškovu Přemyslovskou a Husitskou epopej. Líbí se mi jeho vyprávění v dialogu těch, kteří svým založením mají rozdílné názory. Ale přesto se umí shodnout. Myslím, že také v tom je vtip a hlavně v tom tkví Vondruškův úspěch.

Život nelze nalajnovat. V tom tkví a stále ještě spočívají jen iluze. Čím rychleji se jich zbavíme a naučíme se diskusí a třeba i v boji hájit svoji víru, domov a vše, co s jeho zachováním a zlepšováním souvisí, tím větší šanci máme na důstojné přižití v dramaticky svou nečinností ohrožené Evropě. Jsme její nedílnou součástí. A chceme-li přežít, musí náš hlas být slyšet tím více, oč jsme rozlohou či počtem mezi těmi nejmenšími.

„Bojovat můžete jen za to, čemu opravdu věříte. I stát je silný, pokud nabízí lidem srozumitelné myšlenky. To nemusí být jen náboženství či demokracie, ale především společná historie, tradice a jazyk.“ Přečetl jsem si tato slova Vondrušky a těmhle i dalším jeho myšlenkám o návratu k hrdosti nad naší historií a tím i současností tleskám. Ale tohle, bohužel, česká detektivka v pohledu na současnost i nedávnou historii, na rozdíl od té skandinávské Stiega Larssona, postrádá. Měli bychom si odvyknout věřit, že peníze patří vždy až na první místo, že bez jejich velkého balíku štěstí není. Měli bychom se spíš zamýšlet nad tím, co odkážeme svým dětem a vnukům, zda jsme schopni je přesvědčit osobním příkladem a tím, co po nás zbude. I překrásná, originální a vzácná Praha je vizitkou češství díky tomu, že žije českou historií, ale i současností. Bude naše, současně evropská i světová, jen pokud ji jsme a budeme schopni prezentovat uměním jazyka, osobitostí ze všech oborů lidské činnosti: od politiků po básníka, od vědce po mistra svého oboru. Svedeme to jen s vyloučením diktátu podvodníků, kteří se nic nenaučili a nic po nich nezbude než škody, pokud jim nezamezíme. Život je strašně krátký a jeden každý z nás má jen takovou cenu, co po něm zůstane. Je nás málo, proto bychom neměli být jen jako ti ostatní.