EVA FRANTINOVÁ

Jan Jelínek, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, slaví 21. dubna 70. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

Pro básníka je krásné a povznášející, když se v jeho básni někdo pozná. „Že jsem to v tvojí sbírce já, ta ‚těžká taška lehká šrajtofle‘?“, optal se mne novinář Jan Jelínek, který dokázal na posezení přečíst mou celou Časovanou růži, celých 186 stran… A potom se smíchem dodal: „To si dám vytesat na hrob, tu lehkou šrajtofli…“

Honzu Jelínka podle chůze poznáte. Chodí na jednu stranu mírně nakloněný, dívá se na svět trochu opatrně, ze strany (levé), ale očima ostříže. Může za to jeho těžká aktovka a zápisník, a diktafon, a kožená peněženka s mnoha přihrádkami, v které je stále listopad složenek a mezi jednou a druhou stovkou často fičí. Z profilu vypadá trochu jako Richard Wagner, když právě napsal poslední notu Tristana.

Škoda, že o všem, co Honza viděl a zažil – třeba na šachtě anebo v mládí v roli nástěnkáře, kdy „dělal svoje první noviny“, anebo v rodné Nové Vsi, kde se před sedmdesáti lety narodil přímo v chalupě – kdo z nás to může říci?, nechce psát.

Docela klidně to nechal na básnících, aby si ho rozebrali – jen oni přece umí zvážit slzy desetiletého kluka, který v benešovském kostele naposled líbal svoji maminku, jen oni slyší přibrzdění kola na prudké cestě lesem, kterou Honza jezdil z Nové Vsi do školy…

Ať se tedy, Honzo, s námi život nevymázne!

P. S. Na Kubě podle nápisu na jeho čapce na něj volali „Helou noviny!“ Na požádanou Kubáncům zvyklým cucat rum předváděl, jak se v Čechách pije pivo, a proto mu neřeknou jinak než „červeza“.