OLDA FIEDLER
Kdosi pravil, že český národ nemá hrdiny, nesnáší je a ani největší z nich neujdou zžíravé kritice. Nesouhlasím, poslední léta přímo nakupila takové hrdiny a nelze necítit hrdost, jaké potomstvo se v naší zemi rodí.
Jmenujme několik z nich.
Těžko si lze představit onu nesmírnou odvahu, když světoznámý umělec David Černý v dubnu 1991 na chvíli odložil své nástroje umělecké a chopil se štětce a růžové barvy, aby jimi nabarvil sovětský tank číslo 23, který stával na Smíchově u bývalých Štefánikových kasáren. Jeho myšlenkové vzepnutí a občanské hrdinství snese srovnání s vojáky, kteří osvobozovali naši republiku v roce 1945.
Netrvalo dlouho a vystoupil další. Na Hradčanech v roce 2002 výtvarník Jiří David nechal za přítomnosti prezidenta Václava Havla rozsvítit neonové srdce, což skvěle doplnilo impozantní noční dominantu naší Prahy. Kdosi přesekl kabel s vysokým napětím. Umělec otřesený tímto barbarstvím tehdy pravil: „Považuji tento krok za počin kulturního terorismu, který nemá v historii českého výtvarného umění obdoby.“
Tím se mnohým nejapným milovníkům historických Hradčan v hlavě rozsvítilo, co je to kulturní terorismus a jakou roli pozitivní roli sehrál tento neon v historii výtvarného umění. Přímo slyším Petra Parléře, jak říká: „Kolego, po něčem takovém jsem vždy toužil.“
V roce 2015 na smrt odhodlaní aktivisté z hnutí Ztohoven nedbajíce závrati vylezli po lešení na střechu Pražského hradu, sejmuli standartu prezidenta a vyvěsili tam červené trenýrky. Tento odvážný čin dodnes veřejnosti neznámých hrdinů obletěl celý svět a svoji občanskou odvahou stal se příkladem dalším. Dodnes se standarta nenašla, ale, jak říká ruské přísloví, „kácí se les a lítají třísky“. Stát se to v USA na Kapitolu, pravděpodobně by odvážlivci nepřežili, stejně by pravděpodobně nepřežil v roce 2012 Pavel Vondrouš, střílející na prezidenta Klause plastové kuličky.
Národ Mistra Jana Husa našel v poslední době důstojné pokračovatele. V roce 2016 při příjezdu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga další aktivisté riskovali dokonce své životy. Vylezli bez jakéhokoliv jištění po několikametrovém žebříku do závratné výšky, kde byly umístěny prapory komunistické Číny a podařilo se jim několik z nich zhanobit. Můžeme je označit za myšlenkové dědice francouzského básníka Alfonse Lamartina, který v roce 1848 ve svém Discour contre drapeau rouge rovněž projevil odpor proti rudému praporu. Tito aktivisté navázali na nejlepší evropské tradice, za Rakouska hrozil žalář už za zpěv písně Rudý prapor. Mějme na mysli i čistě lidskou stránku této události. Nechceme pomyslit, co by se těmto hrdinům mohlo stát, kdyby jim třeba trochu uklouzly nohy.
Proslulost kandelábrových aktivistů měla jepičí trvání, byla překonána. Děkan fakulty Pavel Jech na státní budově, kde se smí oficiálně vystavovat jen vlajka státní, Evropské unie a občas prapory černé, nechal vyvěsit dokonce dva prapory tibetské. Nedbal nebezpečí, že na protějším břehu Vltavy se mohou skrývat odstřelovači a svůj čin uskutečnil. Tento děkan své mládí prožil v USA jako dítě emigrantů. Objektivně nutno podotknout, že není známo, zda studoval tibetskou kulturu, neví se rovněž, zda v Tibetu někdy pobýval, aby se tam osobně seznámil se starou i novodobou tibetskou historií, ale to není ani nutné. O to více vyniká jeho mravní čistota, s jakou se odhalil před celou světovou veřejností. Zatímco jiní by vyvěsili prapor jen jeden, neváhal a vyvěsil hned dva, a to nevíme, kolik jich může mít doma ještě schovaných. Ano, máme na to, my svobodní občané si můžeme dovolit vyvěsit třeba deset tibetských vlajek. Neví se, zda je děkan zakoupil ze svých prostředků, nebo mu je dodal nějaký sponzor dalajlámy. Nevíme, zda prapory jsou majetkem FAMU, či je tam zapůjčili soukromníci. Kazimíři upozorňují, že ta budova je státní, ale tak to není; budova Pavlu Jechovi morálně patří a může se v ní chovat v rámci zákona podle svého svobodného rozhodování.
Objektivně možno přiznat, že prezident Zeman, který návštěvu zařizoval, byl zvolen demokratickou většinou, ale Pavel Jech má jako děkan nezadatelné právo na státní budově demonstrovat, jaké by to bylo, kdyby byl prezidentem on. Kardinál Duka řešil své námitky jako gentleman in secretu dopisem. Nevím, zda dopis byl již s čínským autentickým překladem, odpovídá to kulturnímu chování, ale tím se netřeba vždy řídit. Za čin děkana by se nestyděl ani Čelakovským opěvovaný bohatýr Čurila Plenkovič.
Naivní lidé soudí, že člověk od kultury bude při státní návštěvě vykazovat slovanskou pohostinnost a nebude se snažit tuto akci nějakou provokací narušovat. Na nic takého tento odvážlivec s myslí Herkula nedbal. Někdo by to označil i za porušení pravidel slušnosti vůči hostům, ale slušnost platí jen pro příslušníky tak říkajíc stejné krevní skupiny, a to ještě v omezené míře. Podotýkáme, že osobnost, která toho tolik pro českou kulturu již vykonala, si může taky něco dovolit. Musíme být k umělcům a bohémům tolerantní. Cítím to jednoduše: co je Jágr v hokeji, bude jednou Jech ve filmu. Po léta jsme zejména na vánoce zaplavováni filmy minulého totalitního režimu. Tomu bude díky takovým pedagogům, jako je Jech odzvoněno. Děkan Jech si nemusí nic moc vymýšlet, stačí, když nafilmuje, co se na fakultě FAMU odehrálo, bude to bomba.
Leč zrekapitulujme onu strašlivou událost. Umím si představit ty hrůzné okamžiky, kdy do budovy vstoupili dva tajní policisté, a to velice rafinovaně v civilu, a jakoby nic se ptali na něco vrátného. Jiný by zbaběle utekl zadním vchodem, děkan Jech statečně vytrval.
Nelze než pochválit podporu, kterou děkanovi poskytovaly sdělovací prostředky. Pravice je odedávna nadána nesmírným citem pro sociální spravedlivost a dodržování lidských práv. Naštěstí v Čechách má pravice sdělovací prostředky ve svých rukou. Namísto jakýchsi nudných jednání o hospodářských dohodách, které televize zaznamenala okrajově, zaměřila se na občany pobíhající s tibetskými vlajkami a na jejich půtky s Asiaty.
Byl jsem rád, že se policie za své nejapné chování veřejně omluvila. Můžeme být šťastní, že ve chvílích nejistoty se přihlásí občané, kteří reprezentují jeho zdravé pravicové jádro. Dovedu si představit, jak by se Čína ke svému dobru změnila, kdyby se do jejího vedení dostali naší političtí myslitelé z TOP a ODS. Divil jsem se, že se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem tito myšlenkoví giganti nesetkali, v debatě by mu dali pěkně na frak. To jistě mrzelo pana Ing. Miroslava Kalouska, kterého policajti svévolně nepustili na Hrad; prezident ho na jednání asi nepozval, ten by to tam rozsvítil.
Děkan Filmové a televizní Akademie múzických umění Pavel Jech až do roku 1990 žil v USA, ale se starou vlastí je bytostně srostlý. Jako pedagog režie zrežíroval jistě úspěšně řadu filmů, nemohu si na žádný právě vzpomenout, své umělecké úspěchy může pak předávat druhým. Osobnosti jeho velikosti nepotřebují mediální podporu.
Děkan se nedal zastrašit a ještě ho pokorně odprosili. Nechtěl bych tohoto děkana vidět, kdyby Prahu navštívil někdo oficiálně ze Saudské Arábie, to by byl binec.
Uplynou staletí, všichni současníci budou již dávno zpopelnění, ale epopej, kterou jmenovaní hrdinové vytvořili, bude trvale ozařovat výukové obrazovky. Nestyďme s, my Češi, přiznat, máme své hrdiny, na které můžeme být hrdí.
A jak napsal Jan Neruda: My umřem, avšak dříve si hrob vysteleme slávou / Svět celý musí nad hrobem stát s obnaženou hlavou.