MILAN BLAHYNKA
Dnešní bezmála už zglobalizovaný svět, který se chytře nevydává za dobrý, ale jenom za nejlepší ze špatných, má jakési nepsané desatero „pravd“, ve skutečnosti mýtů, na něž sáhnout je svatokrádež. Jedním z nich je mýtus, že „svět“ trvale potřebuje „růst růstu“. Jako mnoho jiných mýtů i tento je až absurdní a absolutní nesmysl.
Nemusím být botanik nebo zoolog, abych se vysmál nikoli potřebě (tu věru nemá svět, ale ti, kdo jím momentálně vládnou a z něho těží), ale možnosti trvalého růstu růstu.
Každý ví, že žádný strom neroste do (nekonečného) nebe a že nelze chtít po zootechnicích, ba ani vědcích, kteří jsou s to z kmenových buněk vrátit na svět zvířata pradávno vyhynulá, aby konečně už přivedli na svět tak obrovskou krávu, která by svým mlékem napojila žíznivé miliardy a ještě dávala přebytek do ledničky na Mléčnou dráhu.
Růst růstu má své limity, ať už mozky ekonomů, nastavené na přání a představu stále vyšších dividend to nevidí, nebo to (snad i si, a tak tomu bude) nechtějí přiznat.
Existuje ovšem svět, kde kýžený růst růstu limity nemá: svět pohádek. Otesánek. Hrnečku vař. Supermani. Ale protože původní, nikoli fabrikované pohádky jsou moudré, i ty vědí, že stálý růst růstu čehokoli může být nanejvýš zbožné přání; i na Otesánka dojde, divotvorně vařící hrneček se musí zarazit a divotvorný hrnec je pošetilá iluze a pěkný muzikál.
Vše má ovšem své limity včetně poznání, že žádný nekonečný růst růstu není možný. Pitomost se pravidlu vymyká. Ta meze nemá.
Tak jako Franta Pepa jednička nebyl „ničeho ušetřen“, jak si posteskl, chudák, který nahnal miliony do hrobů první světové, ani básníci nebývají ušetřeni (ne)slýchaného požadavku stálého růstu růstu. Aby rostli do výšky až snad nad někdejší newyorská dvojčata.
Požadavek vznášívá zejména kritika nedorostlá pochopení zákonitostí poezie a představující si, že básníci rostou a plodí jako vyšlechtěné a postřikované jabloně: všecky stejně, napřed málo, a až hojně přihnojovány, stále víc a víc a líp. Snad i proto se po básnících tak často hází bláto a hnůj.
Devítka pětatřicátníků si od takové zakrslé kritiky užila dosyta. Když vydal Karel Sýs svou třetí sbírku, Dlouhé sbohem, Vít Slíva napsal do Rovnosti 28/7 1977, že ačkoli je v knize „několik opravdu bravurních básní“, počet nálezů se v ní nevyrovná počtu ztrát, Sýsova poezie už prý vyčerpala „jedny vývojové zdroje“ a „ocitla se na nulovém bodě“. Soudce rychlejší než vojenský soud z KHB vyřkl „rovnou“ ortel, že se Sýsovi „vrchol“ (prý dosažený v Pootevřeném andělovi, v básníkově druhé sbírce) „nepodařilo překročit“.
Později byl Sýs pokrytecky a licoměrně litován, že prý nepřekonal svou prvotinu. Podobně se vedlo nevedlo i jiným z devítky pětatřicátníků často káraným, že se opakují, že nepřinášejí nic nového, že zkrátka jim nelze přiznat růst jejich růstu. Jako by na samém začátku dosažený vrchol odsuzoval básníka hned umřít (což se „podařilo“ KHM, Wolkerovi, Ortenovi), anebo se odmlčet (Rimbaud, Bezruč), a ne z něho dále drze objevně obhlížet stále se měnící svět i analyzovat sebe.
Podařilo-li se básníkovi (od Rimbauda až po Sýse, Žáčka, Pelce, Šimona i Černíka, Peterku a další básníky, zbytečně kritické k jejich knižním debutům) ohromit už prvotinou nebo brzy po ní, zasluhuje si zvýšené pozornosti; což u nás mobilizuje spíše závistivé a zlé mračnopozory a štěničkáře.