Emil Hruška hovoří s Karlem Sýsem

Literatura faktu patří k nejprodávanějšímu literárnímu žánru, ať už jde o autory české nebo zahraniční. Čím bys to mohl vysvětlit a co o tomto žánru soudíš?

Asi mají lidi, co ještě čtou, plné zuby vymyšlených, či lépe řečeno smyšlených příběhů, neboli story, a věří, že literatura faktu přinese pod jejich večerní lampu čiročirou pravdu.

Já už skoro nic jiného než literaturu faktu nečtu. Ne že bych autorům bezvýhradně věřil, ale je tu aspoň pár procent naděje, že si všecko nevymysleli. Protože co si lze po dvou světových a jedné plánované válce ještě vymyslet?

Stačí to, co se už stalo a vyplatí se prorýžovat o té které události aspoň několik knih, abychom obdrželi zrnko pravdy.

Každopádně máme povznášející pocit, že jsme u toho, ale v bezpečí! Už se to odehrálo, nedá se to odestát a momentálně nehrozí, že se nám osobně přihodí něco podobného. A to je pocit k nezaplacení!

 

Ty sám jsi nejen básník, ale také právě autor knih literatury faktu. Připomenu třeba tituly Akce Heydrich nebo Praha zednářská. Co tě vede k tomu, opustit občas svou pověstně bohatou básnickou imaginaci a pustit se do historie, do nastolování otázek a přinášení odpovědí, které jsou i kontroverzní? Souvisí nějak literatura faktu s poezií?

Souvisí, a jak! Poezie, na rozdíl od veršotepectví, si nevymýšlí a je postavena na skálopevných základech básníkova života, ať už fyzického, duševního nebo duchovního. Poezie vede k úspornosti, k nutnosti uchopit realitu co nejjasněji, na rozdíl třeba od zoologie pojmenovat ji co nejsrozumitelněji a hlavně jednou provždy! Čtenář si to už přebere, beztak vidí vše po svém. Jak napsal Fráňa Šrámek o Stříbrném větru, nechodí se po stejných ulicích v knize a ve městě, a přece si každý tu svou uličku najde.

Takže nemusím imaginaci opouštět, jen volit jiné výrazové prostředky, i když metafora má nezadatelné místo i v literatuře faktu. Když čtenář řekne: Je to výstižně, a navíc hezky řečeno, je to vyznamenání pro básníka i pro spisovatele literatury faktu.

On už termín literatura faktu poněkud kulhá. Všichni přece píšeme o faktech, někteří si ovšem ona fakta vymyslí, jiní je jen jinak spletou, druzí popletou.

 

Jako každý žánr je literatura faktu dobrá a špatná. Jaké atributy by měla mít ta dobrá? A co znamená napsat dobré dílo literatury faktu z hlediska nároků na autora?

Začnu nároky. Jsou autoři, kteří prolezou kdejaký zaprášený kout v archivech či na místech činu, a vynesou na světlo jen směsici amorfních informací. A jsou autoři, kteří ze stejných míst přinesou senzační objevy. Je to věc nasvícení! Zázraky lze objevit i v hlušině, jako se najde použitelný uran na haldách, které ležely desetiletí ladem.

August Sedláček se po českých hradech a zámcích ještě trmácel pěšky, a vytěžil neuvěřitelné dílo. Někdo využije jeho stopařského umění a vyfabuluje z něj padělek, anebo naopak další dílo, možná stejně hodnotné, ne-li ještě hodnotnější. I z vypárané vlny lze plést nové svetry.

Literatura, jako vše, co na tomto světě konáme, je štafeta. Záleží jen na tom, co s předaným kolíkem uděláme.

Ty máš pro autora literatury faktu tu nejcennější vlastnost, že se noříš do archivů a do míst dosud neprolezených a neslezených, ale s vynesenou rudou začneš pracovat, řekl bych, básnicky. Máš totiž smysl pro zvláštní druh humoru, který bych nazval historický, a to právě dělá z bádání literaturu.

 

Dá se mluvit o české škole literatury faktu? O tradici? Koho bys zařadil mezi přední české autory tohoto žánru, ať současné či už nežijící?

Česká realita byla tradičně chudá na prostředky, jež mohli badatelé utratit. Proto se bádání paradoxně ujímali amatéři, skuteční milovníci, kteří měli dobré nohy, bystré oko a nezřízenou touhu po poznání. Bylo mezi nimi hodně učitelů.

Takový Eduard Štorch s partou svých žáků tak dlouho kopal, až vykopal člověka kobyliského. Co na tom, že mu závistiví akademici tuhle celoživotní hračku ztrhali coby omyl, když kromě košaté literatury faktu o pravěku Prahy napsal nesmrtelné romány z pravěké Prahy. Mamutík, Kopčem a hrdina Nik, to je zbeletrizovaná věda a vědecká beletrie, jakou by nám svět záviděl, kdyby uměl česky.

Francouz Verne, ovšem nekonečně movitější, si během dobrodružné plavby Nautilu hojně odskakoval k vědě, pouštěl se na latinsky popsané zálety za podmořskou faunou a flórou. Jeho věrní čtenáři tyhle odstavce nepřeskakovali. Poučili se o tehdejší pravdě a pobavili se. Co víc si autor i čtenář může přát?

Literatura faktu má být napínavější než detektivka. Sice víme, že vrah byl zahradník, ale přece se jako děti těšíme na poslední stránku!

 

Jakou budoucnost má podle tebe literatura faktu? A proč právě takovou?

Faktů denně přibývá. Literatura faktu má tedy budoucnost zajištěnou. Hlavně však nebát se a nelhat!