LUDVÍK DIVIŠ

Četli jste Malého prince od Antoine de Saint–Exupéryho nebo Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Endeho? Myslíte si, že by si přesně tento druh knížek pro děti měli občas znovu přečíst i dospělí (třeba protože vlastně ani nikdy nebyly napsány jen pro děti), nebo se dokonce právě k takovým knížkám v těžkých chvílích obracíte o útěchu a posilu?

Pak by vás možná mohlo zajímat, že jedna taková, v naší zemi bohužel polozapomenutá knížka (ale opravdu jen v naší zemi, ve španělsky mluvících zemích je to nejen povinná, ale i oblíbená školní četba) nedávno oslavila své sté narozeniny a že její autor, nositel Nobelovy ceny za literaturu, zatím, co se překladů do češtiny týče i jinak, přichází zkrátka.

„Kdekoliv jsou děti, trvá zlatý věk.“Tento citát německého romantického básníka Novalise (1772–1801) si jako motto své půvabné sbírky krátkých lyrických próz s názvem Stříbrák a já, andaluská elegie zvolil španělský básník Juan Ramón Jiménez. Básník v ní projíždí svým rodným krajem okolo andaluského městečka Mogueru, vzpomíná na své dětství, objevuje poetiku nejvšednější každodennosti a vede o tom všem série smyšlených rozhovorů se svým šedivým oslíkem Stříbrákem.

Začněme malou ukázkou: „Blažení ptáci, kteří nemají stanoven svůj sváteční den! Žijí svobodně s přirozenou a pravdivou jednotvárností… Putují bez groše a bez mošny, mění svůj příbytek, když se jim zachce, vytuší bystřinu, najdou si loubí a stačí jim jen rozevřít křídla, aby letěli za svým štěstím; neznají pondělků a sobot; koupají se všude a v kteroukoli chvilku; milují bezejmennou láskou vesmírnou milenku. A zatímco lidé – ubozí lidé! – chodívají o nedělích na mši, zamykajíce dveře, oni, radostný příklad neobřadné lásky, oni se slétnou se svou svěží a žertovnou hatmatilkou do zahrady uzamčených domů, kde jakýsi básník, kterého už dobře znáte, a jakýsi něžný oslíček – připojíš se ke mně? – je bratrsky pozorují.“ (Stříbrák a já, Vrabci)

Na straně španělské republiky

Juan Ramón Jiménez (*23. 12. 1881 Moguer, +29. 5. 1958 San Juan de Puerto Rico) se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině obchodníka s vínem. Vystudoval jezuitské gymnázium Colegio San Luis Gonzanga v Puertu de Santa María v Cádizu a poté začal v Seville studovat práva (přání jeho otce) a malířství (jeho vlastní přání). V této době začal také, ovlivněn mimo jiné nikaragujským básníkem Rubénem Daríou,psáta v září roku 1900 publikoval své prvotiny Fialkové duše a Lekníny. Ke druhé z těchto sbírek mu Daría dokonce vymyslel název i napsal předmluvu. Ani jedno studium mu ale nebylo dopřáno dokončit. V roce 1900 mu zemřel otec a brzo poté jejich rodina přišla po soudním procesu s Bilbajskou bankou skoro o všechen majetek. Příliš citlivý Jiménez se zhroutil a začal trpět vážnými depresemi, ze kterých se nějakou dobu léčil v sanatoriích ve Francii a Španělsku.

V roce 1905 se vrátil do rodného Mogueru a začal pracovat na Stříbrákovi. Na popud Ramóna Goméze de la Serna přesídlil v roce 1911 definitivně do Madridu a v roce 1916 se po tříleté známosti oženil s katalánskou spisovatelkou a překladatelkou Zenobií Camprubí Aymar, která se stala jeho celoživotní rádkyní i oporou. Uvedla jej do světa poezie anglické a jedním z jejich společných projektů byl i překlad 22 básní známého bengálského autora Rabíndranátha Thákura do španělštiny. V následujících letech publikoval řadu děl, z nichž Deník básníka novomanžela (1916) vymezuje počátek jeho druhé tvůrčí etapy a o něco pozdější sbírka Věčnosti (1918) bývá považována za jedno z nevlivnějších děl španělské poezie 20. století.

V roce 1935 statečně vystoupil na obranu spisovatele-kolegy Antonia Espiny, uvězněného za článek proti Hitlerovi (sic od listopadu 1933 do dubna 1936 vládla ve Španělsku koalice reakčních pravicových stran). V těžkých chvílích své vlasti, po povstání reakčních sil v čele s Franciskem Frankem se zcela jednoznačně postavil na stranu legitimní vlády Španělské republiky a již 30. 7. 1936 podepsal spolu s dalšími pokrokově smýšlejícími intelektuály známé prohlášení Declaración de los intelectuales ante la sublevación militar. Ač sami celkem skromných prostředků, dali Jiméneze a Zenobia svůj madridský byt k dispozici republice jako útulek pro dvanáct válečných sirotků, kterým se také sami podle možností věnovali a kvůli nimž dokonce zastavili některé rodinné cennosti.

Jak se situace v Madridu dále vyostřovala, přijal Jiménez na naléhání svých přátel a po dohodě s prezidentem Manuelem Azaňou diplomatický pas a čestné místo kulturního atašé na velvyslanectví ve Washingtonu a 22. 8. 1936 se svou ženou odcestoval – když předtím nejen rozhodně odmítli jakékoliv placené prebendy, ale i veškeré zbylé úspory zanechali k dispozici ohrožené republice, které nechtěli být přítěží. V roce 1937 navštívil Kubu (mj. přednáškové turné na podporu španělské republiky), z této doby také pochází rozhovor s Eduardem Chibásem pro časopis Bohemia, kde Jiménez potvrdil svou věrnost republice a rozhodně odmítl v té době stále častější zneužití některých excesů na republikánské straně reakční propagandou jasnými slovy:

„Hluboce lituji řady věcí, ke kterým došlo v republikánském Španělsku, věcí, kterým se nelze vyhnout při žádné velké přírodní ani sociální katastrofě, ale setrvávám na svém místě. Kvůli tomu, že se takové věci přihodily, nepřejdu přeci na stranu druhou, kde došlo k věcem stejným nebo k ještě horším.“

Po vítězství nacionalistů se pro Jiméneze i jeho ženu trvalým exilem a druhou vlastí stalo Portoriko (jejich madridský byt byl v roce 1939 vydrancován frankistickými hordami a velkou ranou byla pro oba i smrt synovce v roce 1938 na frontě španělské občanské války u Teruelu; sami děti neměli). Jiménez přednášel, vyučoval literaturu a španělštinu na tamní univerzitě (která dnes nese jeho jméno), psal a pořádal své dílo.

Nobelova cena

Dne 25. října 1956 mu byla Švédskou královskou akademií za celoživotní dílo udělena Nobelova cena za literaturu. Jen o tři dny později, 28. října, zemřela po dlouhé nemoci jeho milovaná žena a Jiménez ji přežil o necelé dva roky.

V kontextu španělské literatury je považován za čelného představitele modernismu a tzv. čisté poezie a za velký vzor mladších pokrokových básníků z takzvané Generace 27‘ (z těch u nás známých jmenujme Federika Garcíu Lorku nebo Rafaela Albertiho). Jeho příklad byl ovšem inspirací i mnoha dalším, například i známému chilskému básníku Pablu Nerudovi (1904–1973).

Překlady do češtiny a slovenštiny

Do češtiny byly bohužel z jeho rozsáhlého básnického, prozaického, esejistického i publicistického díla přeložena jen dvě dílka, obě z básníkova prvního tvůrčího období: Knihu Stříbrák a já (1914, 1917) přeložil do češtiny František Nechvátal a ilustroval Ota Janeček. V doslovu se dočteme, že překlad, inspirovaný Marií Pujmanovou, byl hotov už v roce 1946, ale až do udělení Nobelovy ceny uvízl v jednom nakladatelství a na pulty knihkupectví se dostal až v roce 1961.

Básnickou sbírku Daleké zahrady (1904) přebásnil a hezkým doslovem opatřil v roce 1981 Miloslav Uličný. Pro zajímavost uveďme, že Jiménez tuto sbírku věnoval památce pokrokového německého básníka Heinricha Heineho a že každá ze tří částí sbírky je uvedena partiturou skladby jednoho ze známých německých romantiků (Glück, Mendelsohn, Schumann). Pro úplnost a pro nás starší, kteří ještě pamatují federaci a nemají problémy se slovenštinou: V roce 1974 byla v překladu Jána Šimonoviče pod titulem Srdce v nepohode vydána v Bratislavě Tercera antolojía poética.

Rok Stříbráka

Sté výročí prvního vydání Stříbráka si v roce 2014 připomínal bez nadsázky celý španělsky mluvící svět. Pod hlavičkou Roku Stříbráka se pořádaly výstavy, konference, vydávaly se speciální edice poštovních známek… Jiménezovo rodné město Moguer připravilo bohatý program s mnoha kulturními, společenskými i vzdělávacími akcemi, mezi nimiž vynikl jeden zvláště půvabný nápad. Nadace Juana Ramóna Jiméneze a Zenobie nachystala ve spolupráci s Nadací Atlantic Copper a dědici a s podporou Rady města Moguer a Zastupitelstva provincie Huelva speciální jubilejní vydání této půvabné knížky, které bylo možné obdržet právě jen v Mogueru. Byla zcela zadarmo, bylo ovšem nutné si jej zasloužit jinak, a to navštívením vybraných míst v okolí Mogueru označených ozdobnými dlaždicemi – tzv. Ruta literaria, která jsou v knize zmiňována. Na památku a za účelem kontroly byl vydán zvláštní turistický průkaz a stylová razítka, kterými bylo splnění podmínek potvrzeno.

Potřeba harmonie

Pokud se o nějaké knížce pro děti řekne, že by si ji měli občas znovu přečíst i dospělí, dluží autor takového výroku vysvětlení, co tedy hledat mezi jejími řádky. Rozsah článku dovoluje je pár krátkých nápověd. První z nich se vztahuje například ke kapitole Vrabci, kterou byl tento článek uveden.

U nás prakticky neznámou kapitolou básníkova života je jeho vztah k Instituto Libre de la Enseňanza (ILE) a přátelství, které jej poutalo k jeho zakladateli, čímž se ovšem ztrácí řada cenných souvislostí. Jednalo se totiž o hnutí, které, ač nevelké, přispělo vedle myšlenkových proudů vysloveně levicových asi nejvíce k modernizaci Španělska, vrcholící vyhlášením tzv. druhé republiky v roce 1931, a zčásti se s těmito proudy i prolínalo. Pokusme se to alespoň krátce napravit.

Nezávislá vzdělávací instituceILE byla založena v roce 1876 skupinou pokrokových profesorů okolo Franciska Ginera de los Ríos, kteří byli v počátcích tzv. Bourbonské restaurace vypuzeni z madridské univerzity, protože vystoupili na obranu akademických svobod proti zásahům z církevní sféry. Hlavním posláním ILE bylo poskytnout svobodnější alternativu k vzdělávání státnímu (rozuměj církevnímu). K úspěšnosti jejího působení – nedlouhého, za Franka byla zcela rozehnána stejně jako levicové strany – uveďme jen pár nejznámějších z mnoha jmen jejich žáků a těch, které podstatně ovlivnila: Miguel de Unamuno, Juan Negrín, Luís Buňuél, Salvator Dalí, Antonio Machado, Frederico García Lorca, Rafael Alberti, Pedro Salinas… a pár jejích zahraničních přispěvatelů: Maria Montessori, John Dewey, Rabíndranáth Thákur, Albert Einstein, Lev Tolstoj, Bertrand Russell.

Ideovým pozadím ILE bylo tzv. Krausismo, světonázorový koncept vycházející z myšlenek německého, v protestantském prostředí vychovaného, postkantovského filozofa a svobodného zednáře Karla Christiána Fridricha Krause (1781–1832). U nás je Krause skoro neznámý a i ve své vlasti polozapomenutý, v anglosaské literatuře a filozofii měl ovšem řadu odezev a v iberoamerickém světě zanechalo jeho dílo hlubokou stopu a bylo jedním z významných nositelů pokrokových a liberálních myšlenek. Ovlivněn jím byl za svého španělského pobytu například i kubánský národní hrdina José Martí.

Krausismo byl konceptem idealistickým, ovšem s důrazem na vlastní hledání a osobní a živou spiritualitu v protikladu k vyčpělým církevním dogmatům a slepé poslušnosti k formální náboženské autoritě. Ruku v ruce s tím šla snaha o harmonizaci víry s moderní vědou a s evolučním konceptem, jakož i konfesní a názorová tolerance včetně usilování o sekulární stát. Z názorů zcela typických pro duchovní prostředí ILE lze mezi řádky Stříbráka a dalších Jiménezových děl vyčíst přesvědčení o potřebě hluboké harmonie tělesného a duševního, víru ve schopnost estetických prožitků probouzet vnímavost k hodnotám etickým a hledání jednoty duchovních ideálů a každodenního života.

Co děláš, to dělej rád

Jako další nápovědu bude vhodné připomenout esej El trabajo gustoso, přednesenou během kubánského pobytu a později vydanou pod stejným jménem spolu s dalšími přednáškami, ve které básník svým typickým jemným způsobem vyjadřuje své hluboké sociální cítění a upřímný postoj k poctivé a tvůrčí práci. Následuje krátká ukázka a upozornění, že je v řadě jiných citací tohoto místa první řádek cudně vynechán:

„Ideální, poetický komunismus (jaký mám na mysli a o jakém sním) by byl takový, kde bychom, sobě rovni, pracovali ve svém životě, se svým životem a pro svůj život, vědomi si svých povinností, každý podle svého svědomí a nadání, co dělat, dělat rád a rozumějme si dobře, v tomu odpovídajícím tempu a rytmu. Ani práce ani život nemohou míti jiného tempa nežli svého vlastního, nemohou být popoháněny ani vychylovány ze své dráhy. V onom ‚co kdo dělá rád‘ tkví onen plamen poetičnosti, který by měl práci vždy provázet a který dává práci jak užitečnost, tak kouzlo. ‚Pracovat rád‘ znamená harmonii fysickou i morální.“

Vzpomene si některé z českých nakladatelství na šedého oslíčka a pomůže nám vrátit se na chvíli do zlatého věku dětství, nebo budeme nadále odkázáni na pár výtisků v knihovnách a slídění po antikvariátech? Možná by při té příležitosti stálo za to i knihu dopřeložit podle úplné verze (138 kapitol). Pokud byly některé tehdy shledány ideově nevhodnými, tak dnes už je doba jiná, a pokud byly považovány za nesrozumitelné českému čtenáři, pak tento text možná i něco napověděl, a až to někdo vezme z gruntu, napsat důkladné vysvětlivky nebude určitě žádný problém. Ty ostatně oceňují po sto letech i mnozí rodilí mluvčí, jak jsem se několika všetečnými otázkami, adresovanými svým učitelům, přesvědčil na letním intenzivním kurzu španělštiny. Ledaže by to tehdy jako nyní byla prostě jen otázka rozpočtu…