ALEXEJ MIKULÁŠEK

Nedostatek informací nám svazuje ruce, a tak se stáváme jen postrkovanými pěšáky. I emoce, které prožíváme, jsou řízené. To je nesmírně ponižující zjištění. Ale čím dřív si tuto skutečnost připustíme, tím rychleji ji budeme chtít změnit“. Těmito nabádavými slovy končí kniha Lenky Procházkové (1951), prozaičky, dramatičky, žurnalistky a politické aktivistky, v současnosti oblíbené především těmi, kteří sledují média intelektuálního, samostatného, tedy alternativního, kritického a nezávislého myšlení. Myšlení, které chce být nezávislé na zájmech mocností imperiálních (USA), postimperiálních (Anglie) nebo vazalských (byrokracie EU a NATO), nebo jimi podporované despocie a tyranie (typu dnešního vzteklého Erdoganova Turecka, Porošenkovy Ukrajiny nebo všeho schopné wahhabistické Saudské Arábie). A hlavně nezávislé na zájmech globálního predátora, jenž se prezentuje jako hodný globální protektor. Sama žertuje, že by mohla být vyšetřována orgány činnými ve věci… kupř. neamerické činnosti, orgány nechvalně známými z padesátých let 20. století. Toto a jiné, autorčinu poznání ovšem blízké, myšlení je dnes reprezentované např. několika tištěnými časopisy (Literárními novinami a naším LUKem), odbornými aktivitami, semináři a konferencemi, ale především internetovými weby jako Nová republika, Outsider Media nebo Parlamentní listy; není náhoda, že oficiální hlídací psi „pravdy a lásky“ už horlí za jejich zákazy coby šiřitelů např. „prokremelské“ nebo „prokomunistické“ propagandy (KSČ je dnes v jejich „symbolice“ Komunistická strana Číny, na niž přenesli svou nenávist, neznalost a předsudky; ničeho jiného než symbolického primitivního myšlení asi nejsou schopni.). Jen neznalé lidi potom opravdu překvapí, „jak neobjektivní mohou ty televizní objektivy být v zemi, kde je svoboda slova zaručena ústavou“.

Jako jedna z vážených představitelek alternativního myšlení a cítění je nepohodlná současným mocenským autoritám a nad-autoritám, tedy zadavatelům úkolů, vesměs už nejen nevoleným, ale i veřejné kontrole a odpovědnosti se vzpírajícím. Sama se přímo či nepřímo reflektuje jako disidentka a vplývá tak do široce vnímaného kontinua, které má historické konotace, nejednou však s tragickými důsledky pro aktéry těchto „společenských rolí“ (jako disidenty můžeme vnímat Sokrata, Husa, Komenského, české obrozence, Havlíčka, Masaryka, Patočku ad., byť je to přece jen pojetí poněkud nehistorické). Je jasné, proč je vytěsňována z veřejného prostoru „tvůrců veřejného mínění“ a proč ji také oficiální akademická obec, včetně bohemistů a historiků, s úsměškem přezírá. A to prosím mají nálepku „neomarxistů“…! Je také jasné, proč Lenku Procházkovou naopak často zvou na četné odborné semináře a konference, proč řadu akcí pomáhá organizovat, proč se účastní mnoha veřejných mítinků a demonstrací a její projevy se těší pozornosti všech, kteří se nechtějí spokojit s jedním úhlem pohledu, navíc odporujícímu i tzv. zdravému rozumu. Trochu pateticky napsáno, proč nechtějí nechat umlčet pravdu nebo alespoň odlišný pohled cenzurou tichem, odsouváním do bezvýznamnosti, hrozbami existenčních postihů. Nebo vězením…

Tuto stránku její tvorby, literatuře a dramatu bližší, než si dovede schematické myšlení představit, představuje vynikající publikace nazvaná NEJSOU TO BOHOVÉ! s výmluvným podtitulem Politické úvahy, projevy a rozhovory od května 2014 do listopadu 2015 (Praha, nakladatelství Epocha, 2016, ISBN 978-80-7557-002-4; red. Monika Hoření). Knihu, navazující částečně na sbírku fejetonů a esejů Bílý klaun (2014), tvoří chronologicky sestavený soubor politických komentářů, fejetonů a rozhovorů z let 2014 až 2015, zveřejňovaných na již zmiňovaných „zpravodajských webech“, což platí i pro (zde tištěné) projevy na demonstracích, pořádaných zvláště aktivitou „Ne základnám“. Podle autorčiných slov jde o „kroniku úzkosti“ (srov. název předmluvy ke svazku), ale – dodejme – také odvahy k poznání a rovněž k jasnému, výraznému, kultivovanému výrazu tohoto poznání. Sama říká, že sepsat kvalitní projev trvá několik dní, ne-li týdnů, tedy koncipovat dobrý projev vyžaduje invenci nikoli nepodobnou umění napsat dobrou povídku nebo esej. Jde o žánr svého druhu a zvládnout ho znamená intenzivněji prožívat přítomnost, otevřít jí své srdce, především však velkou vůli k pochopení toho, co se děje, samozřejmě jen na základě validních informací a historického vědomí.

Texty ve sbírce vybízejí spíše k citacím, přičemž komentáře k nim by mohly význam jen rozmělňovat, a na hlubší analýzy není místo. Přesto je jasné, že politické projevy zde mají nesporně literární hodnotu, hodnotu jazykově slovesnou, jsou mistrovsky stylizované i komponované. Podobně jako E. E. Kisch psal skvělé reportáže, z nichž učinil literaturu sui generis, tak i Lenka Procházková píše své projevy jako eseje, ale ne tzv. filozofické, resp. pseudofilozofické: kvalitní slovesnou kulturu prozrazuje už její práce s jazykem a motivy (srov. motiv kamene a zkamenění v souvislosti s připomínkou hrůzného fašistického zločinu 2. 5. 2014 v Oděse).

Tedy: Lenka Procházková je především umělkyně, spisovatelka, v něčem jistě i dramatička, za své názory a statečné postoje nechválená, ba naopak, napadaná, denuncovaná a z lecčehos osočovaná. Jeden příklad za všechny: když si otevřete internetovou Wikipedii, zarazí vás neodborné a hlavně neslovníkové výrazivo, podle něhož je „zaslepená svým bojem pro boj“, hanobí práva církve na její majetek, také že se podílí na „jednom z nejkřiklavějších případů davového mrzačení české historie po roce 1989“, což je prý dáno tím, že „Procházková církev nenávidí pro podíl jednoho z jejích členů na jejích životních nepříjemnostech“. Politickým primitivům vadí i fakt, že ve volbách do Senátu roku 2012 v druhém kole „podpořila komunistického kandidáta Jiřího Dolejše proti Daniele Filipiové z ODS“. Inu, říká se tomu přímá diskreditační kampaň v informační válce, nebo také příliš horlivá služba Velkému bratrovi.

Jedním z klíčových témat její knihy (a také tématem projevu „na demonstraci občanských iniciativ 28. října 2015 na náměstí Republiky v Praze“) je vlastenectví. Projev otištěný v knize (s. 145-149) přechází od srovnání dvou vlasteneckých písní: Vládni Británie! a Kde domov můj, diametrálně odlišných (dodejme: jde o hymnus pána, jehož panství je zdůvodněno tím, že nebude nikdy otrokem, stojící v protikladu k tiché melancholii „zemského ráje na pohled“ coby „domova mého“) k reflexi historie odporu českého národa, a zvláště metod jeho eliminace, zatlačování, popř. fyzické likvidace jeho nositelů. Nejmocnější nástroj ovládání je podle autorky strach, rovněž však to, čemu říkáme jazyk, kulturní kód, jehož změna a přeprogramování mají fatální důsledky. Zachovat národ znamená především zachovat jeho jazyk, étos, jenž je přítomný v naší hymně, v níž pokaždé jako bychom podle autorky denně skládali slib sobě a lidem, kteří byli před námi, „na národa poli dědičném“. Mimořádnou roli by měli hrát vzdělanci, historici, jistě školy a kulturní pracovníci, především média, jimž lidé stále ještě důvěřují, jakkoli tvrdí opak: jenže mnohé intelektuální autority selhávají. Procházková dnes nevidí nikoho, kdo by disponoval alespoň polovinou Havlíčkova rozhledu, a jeho statečností. Ptá se, jsme tak dezorientovaní, že nám imponují červené trenky na Hradě místo ukradené vlajky České republiky? K čemu je nám účast na akcích NATO, která snad bude jednou hodnocena jako kolaborace s agresorem a potrestána jako zločin proti míru? Když tzv. elita národa selhává, je nutné, abychom neselhali my jako občané. Jen tehdy se nenecháme zatáhnout do války, třeba té s Ruskem, do které je pasivní Evropská unie Velkým bratrem pomalu, ale zdánlivě neodvratně vtahována.

Lenka Procházková vnímá současné křivdy v kódu křivd minulých, proto vede přímou linii od Jana Husa, přes národní obrození, tzv. jaro osmašedesátého roku, přes normalizaci až do dneška. Je v tom až cosi mýtotvorného, když masakr v přímořské Oděse dne 2. května, kdy skupina ukrajinských fašistů upálila desítky antifašistů, nazvala Zápalná oběť (s. 101-103). Přitom má jistě pravdu, když píše, že vrahové „chodí beztrestně po ulicích, jako by měli plášť neviditelnosti. A Evropa k tomu mlčí“, kyjevský režim legalizovala a dodnes ho podporuje. Ostatně fašistický převrat na Ukrajině je druhým velkým tématem její knihy. Procházková demaskuje, odhaluje, trefně pojmenovává, burcuje svědomí české i evropské společnosti, využívá veřejného prostoru ke zjednání nápravy, třeba tím, že „všichni vyjdeme na ulice a náměstí, překřičíme tu lež. A poženeme ji před mezinárodní soud“. V této souvislosti se nabízí otázka, zda to bude stačit. Kdysi měli disidenti velkou autoritu, dnes však lhostejnost, strach, předsudky a pyšné elitářství vítězí – a emigrovat není kam! Disidentství neměnilo svět – ten měnili politici, v horším případě vojáci, v revolucích a kontrarevolucích. Kdysi se psalo o třídním boji a revolucích coby „lokomotivách dějin“. Řešení, k němuž vyzývá autorka, se v této perspektivě jeví jako naivní, a přece její víra má reálné základy – každý přece může přispět alespoň malým dílem k tomu, abychom nežili v bahně a špíně propagandistických obrázků a pod bičem „nezávislého“ pána.

Lenka Procházková dokáže překročit hranice své disidentské minulosti a horizontu symbolů, když srovnává zpravodajství tzv. normalizační televize se zpravodajstvím tzv. demokratickým a – možná – s překvapením dovozuje, že dnešní situace je podstatně horší v tom, že lži byly kdysi hodnoceny jako lež, zprávy byly apriorně nedůvěryhodné (v tom punktu nesouhlasím, mnoho dokumentů rád zhlédnu bez brýlí pohrdání i dnes), zatímco dnešní televizní a jiné lži, sugerované lepší technikou, už těm plošně přeprogramovaným mozkům jako lži ani nepřipadají, protože se jeví naivně jako informace, jako obraz skutečnosti, jako důkaz viny těch, na něž Západ ukáže prstem. I výuka dějepisu obecně selhala, podle Procházkové byla i za tzv. totality profesionálnější a úplnější než za tzv. svobody. Zastydlý antikomunismus vidí jako štít, za nímž se noví rekruti řadí do nového válečného šiku; z té metafory mrazí nejen recenzenta. Prozíravě na jiném místě nabádá, abychom nepohrdali „těmi, kteří ze setrvačnosti nebo z pohodlnosti ještě zůstávají v zamořeném území“, přirovnávajíc „démona souhlasu“ k chobotnici, jejíž chapadla, „přisátá k mozkům našich přátel nebo i členů rodiny“, je třeba „uvolňovat opatrně a ohleduplně“, a vyslovuje se pro potřebu vytvářet co nejvíce prostoru provozovatelům „nezávislých zpravodajských stránek“, protože „jenom dobře informovaní lidé se dokážou správně rozhodnout, nepodlehnou panice ani beznaději“. Což je záruka toho, že se „epocha masově šířené lži promění v epochu prozření“ (srov. příspěvek na Vratimovském odborném semináři z října minulého roku nazvaný Lež jako nový světový řád?). Je v tom možná více dobré vůle než reálných možností nápravy, řekl by si technolog moci nebo jeho „spin doctor“, ale i za tento „revoluční romantismus“ a občanský aktivismus (nedotovaný pochybnými zdroji Globálního predátora) patří Lence Procházkové velký dík. Jak napsal jeden z diskutujících pod jakýmsi diskusním fórem ve zřetelné narážce na Boženu Němcovou: „Moudrá to žena!“