JAN KRISTEK

Můžou si za něj totiž Evropané sami, tím, že se podílejí na šíření záměrně překroucených představ o své společnosti. Podílejí se tím, že když jsou tyto představy v jejich přítomnosti prezentovány; místo aby se ozvali, že je to blbost, ještě jim poslušně a úslužně přikyvují. Přikyvují na nesmyslné bláboly, jak je „naše“ společnost „přesexualizovaná“, že sex je všude, jak je obtížné se mu vyhnout, jak jsou už sexem unaveni, jak by rádi dělali také něco jiného, ale nemůžou, protože společnost je do toho nutí, nebo nedokážou, protože prý už mají na sex návyk...

Právě oni svou pasivitou a poklonkováním pomohli vytvořit představu, že Evropa je oním muslimským rájem, kde není problém sehnat sedmdesát dva panen (což sice není, ale jen zcela asexuálních).

Na druhou stranu není divu, že se neozvou, protože dobře vidí, že jakmile někdo i jen naznačí, že ty představy nemusí být úplně správné, hned je ostrakizován, hned se mu posmívají, hned je těmi, co mají sexu ještě méně než on, „litován“.

Muži se chovají jako chlapci ze základní školy, kteří před stejně „zkušenými“ spolužáky „zasvěceně“ vykládají, že sex už znají, že už „to mají za sebou“, že na sexu není nic zajímavého, že už by to nedělali, že už „jsou dál“. A všechny ženy odmítají sex z důvodu „aby nebyly jako ty ostatní“, a tímto davovým odmítáním sexuality se snaží v sobě utvrzovat falešný pocit výlučnosti.

Všichni žijí ve lži, a tak se samozřejmě nenajde nikdo, kdo by muslimům vysvětlil, že v Evropě proběhla sexuální kontrarevoluce, nejbarevnější ze všech barevných, žádný sex tu už není, a tak, pokud chtějí mít šanci, musejí si přivézt ženy sami.

I když samozřejmě i tak mají muslimové větší šanci než Evropané, kterým falešná morálka zakazuje heterosexuální sex za jiným účelem než plozením a výdělkem. Pokud má žena sex jen tak pro radost, nemůže o tom říci ani svým kamarádkám, protože by jí hned řekly, že „je blbá“. Pokud bude znásilněna – tam je vina na někom jiném – hned se její nadržené kamarádky přihrnou, a budou se vyptávat: Povídej, jaké to bylo!“

Evropané jsou tak vlastní vinou poraženi na 2. prioritě, protože přijímají falešnou „realitu“, nejsou schopni vnímat realitu skutečnou, a pokud ano, neodváží se o ní mluvit. A spolu s tím jsou poraženi i na všech ostatních nižších prioritách:

Jak chcete bojovat na ideologické úrovni (3. priorita) klerofašismem, který žádá, aby i v případě znásilnění byla žena utracena – podobným způsobem, jako bylo dříve požadováno, aby bylo v případě sexu se zvířaty utraceno zvíře, proti ideologii, která nařizuje takové ženy kamenovat?

Jak mohou po finanční stránce (4. priorita) evropští muži, kterým je tolerován jen sex za peníze (s výjimkou tělesně nebo duševně postižených, kterým v některých zemích hradí sex zdravotní pojišťovna), konkurovat mužům, kterým je tolerováno znásilňování?

Jak mohou v délce a kvalitě života (na úrovni základních životních potřeb, 5. prioritě) konkurovat muži, kteří možnost sexu nemají, mužům, kteří možnost sexu mají?

A konečně, pokud jde o fyzický boj (6. prioritu), vím až moc dobře, jaký je rozdíl v seskupení zásahů na terči poté, co sex mám, a poté, co sex nemám.

Nad tím vším je samozřejmě ještě úroveň 1. priority – ujasnění si, jestli jsem nebo nejsem sexuální bytost, jestli to, co vnímám, vnímám skutečně já nebo jestli mi to někdo podsouvá... a jestli realita mne obklopující vyhovuje mým potřebám.

Na závěr jen dodám, že s pomocí „tradičních, křesťanských, evropských a podobně nazývaných hodnot“ to „asi“ nevyhrajeme. Pomocí „kultury“ postavené na pocitu viny, „kultury“ prohlašující všechny lidi za hříšníky a nutící je se přiznávat k tomu, co nikdy neudělali. „Kultury“ nadržených panen, které fantazírují, že měly styk s ďáblem a ochotně (jak kdy) se k tomu přiznávají, „kultury“ mužů, kteří se, když jdou k lékaři s banálním urologickým problémem, přiznávají k sexu, který neměli, a ještě dlouho mít nebudou...