FRANTIŠEK UHER

Nedělejme si iluze. Literatura, jakož každé jiné umění, svět nespasí, má však nepopiratelné a nezastupitelné poslání. Dokáže poukazovat na mnohá hrozící nebezpečí, nenápadná, zdánlivě neškodná, halená do rozličných maskovacích pláštíků, tolerovaná či záměrně opomíjená, zavrhovaná či pokládaná za naléhavou nezbytnost. Nebezpečí se většinou dlouho skrývá pod povrchem. Druhou otázkou je, jak dostat knihu ke čtenáři, ale to už je jiná parketa.

Žijeme v relativně klidných dobách, kolem nás však soustavně vybuchují gejzíry různých nebezpečí, jednou přehlížených, jindy zveličovaných a jen ojediněle střízlivě posuzovaných. Nenápadně jsou kolem nás budovány nebezpečné ostrůvky plné zastírané agresivity, vyvolávající mezi lidmi scestné nálady a přiměřený rozsah odporu. Tlak automaticky vyvolává protitlak a hezky učesaná slova nepomohou.

Společenskému vření i hrůzám války jsme blíže, než si většina z nás připouští, k čemuž přispívají různé náboženské vize, jimž je dopřáván nepatřičně široký propagační i operační prostor a neúměrně vysoký společenský vliv. Další jsou samozřejmě financovány z jiných, pro nás nezřetelných zdrojů. Scénář infiltrace je evidentní: peníze dávají moc a moc přináší další hmotné zisky. Uvědomme si, že dosud snad všechny války byly vedeny ve jménu nějakého boha, s jeho požehnáním. Konflikty možná hrozí velice aktuálně a z jiné strany, než je nám namlouváno. Poučme se z historie. Poučme se z literatury, která volí rigorózně objektivní pohled na události dnes už dávno minulé. Uvědomíme si, odkud vane vítr, odkud hrozí nebezpečí a od koho, kdo ohrožuje suverenitu a bezpečnost státu. Věnujme se však raději aspektům literárním.

Jednou z působivě napsaných prací, které se zabývají událostmi na prahu druhé světové války, je kniha Romana Cílka TEMNÉ KOUTY XX. STOLETÍ (nakladatelství ČAS, Řitka, 272 stran plus fotografická příloha z archivu autora).

V úvodních pasážích zajisté vytanou v mysli nezapomenutelné Halasovy verše s patrně věčnou platností: Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon / čí ruce ho rozhoupaly… Vzpomenul jich i Roman Cílek, když jednu z kapitol nazval Než se rozezněl zrady zvon.

Významný je především autorův úhel pohledu. Připusťme, že touto knihou neobjevuje Ameriku, dokonce ani drobné a nevýznamné pevninky obklopující jakousi abstraktní pevninu, zabývá se událostmi obecně známými, o nichž již byla napsána spousta knih, natočeny filmy a dokumentární pořady, žel nejednou stižené nekritickým a neobjektivním viděním, umělou mlhou, záměrnou demagogií či tendenční slepotou, jiná vysvětlení najít nelze. Smutné, ba přímo tragické postavy jsou někdy omlouvány, jako kdyby nezaujímaly postoje rovnající se zradě. Okolnosti zůstávají pouhými okolnostmi, polehčují okolnosti pouhými polehčujícími okolnostmi, vina zůstává vinou. Při všech ohledech na věk a zdravotní stav lze jen těžko najít jakoukoli omluvu pro Emila Háchu, který se v tak těžkých a komplikovaných dobách nikdy neměl prezidentem stát, jakož i pro mnohé další tehdejší politiky.

Roman Cílek si všímá jejich alibistických, někdy přímo diletantských postojů, nedostatečné prozíravosti a nepochopitelné politické naivity, omylů v odhadu akutního nebezpečí, selhání v okamžicích rozhodujících, jakož i jejich servilních postojů po okupaci.

Jak výrazně se v jiném světle ocitají „neznámí“ hrdinové, kteří při mobilizaci nastupovali k ochraně rodné země! Tady mě napadá, kolik papíru již bylo věnováno různým předním válečným zločincům a osobám veskrze zrůdným, kteří by raději neměli být vystavovány přílišnému zájmu, od něhož je ve specifickém společenském podhoubí blizoučko k popularizaci – a jak málo si v porovnání s tím literatura faktu všímá jejich obětí a odpůrců. Znovu připusťme, že i o nich jsme již nejednou četli. Z rozličných úhlů pohledu, s rozdílnou naléhavostí a kritičností a – žel – příliš často s nedostatečnou zasvěceností a znalostí atmosféry, prostředí a líčených událostí.

Knize Romana Cílka je ovšem vlastní jeden pozoruhodný, možná ne docela záměrný, ale určitě podstatný a nepominutelný rys – odhaluje nedostatečný rozhled, malou politickou prozřetelnost, názorovou kolísavost, servilní přístupy k událostem. Řečeno v intencích názvu knihy – odhaluje temné kouty tehdejších dnů a paralelně temné kouty dneška. Podobnost je v mnohých aspektech až děsivě nápadná. Současný čtenář si snadno dosadí jména některých osob z vrcholné politické i kulturní scény, naštěstí již odšedších či zákonitě odpadávajících, za nimiž zůstává žalostná spoušť, třebaže se někteří ještě zuby nehty drží svých nalomených vesel. Jsou nakloněni násilným řešením konfliktů mezinárodních, ukoptěné poddajnosti i stupidní přezíravosti ke stanoviskům, zájmům a potřebám řadových občanů. Pochopitelně svitne i nejedno jméno, které se těší (možná jen formálnímu) vlivu a časté frekvenci ve sdělovacích prostředcích. Tací se nejednou ztrapňují svými výroky a postoji, ochotou posluhovat tam, kde by měli být hospodáři. Doba naštěstí dosud nenabyla tak hektických parametrů jako konec třicátých let minulého století, ale co není… Raději nemalujme čerta na zeď. Svou knihou ho namaloval Roman Cílek.

Přirozené varování současníků je její předností a důkazem, že literatura faktu, pokud nezamýšlí stát se tendenčně ohnutým černobílým prutem jakožto nástrojem neobjektivního nazírání a tendence manipulovat s vědomím a pamětí občanů, dokáže plnit svoje morální poslání. Řečeno zjednodušeně: Otevírat oči! Měla by je otvírat především mladším čtenářům, kteří jsou vystaveni mohutné vlně přílivu krajně neobjektivních, záměrně deformovaných informací.

Třebaže Roman Cílek pere mnohokrát přeprané špinavé prádlo, kniha stojí za přečtení. Občasné ohlédnutí neuškodí, mnohem menší nebezpečí pádu však hrozí při pohledu dopředu. Nikdy není pozdě napravit, co nápravu zasluhuje. Ve věcech veřejných, jakož v myslích nás všech. Alespoň se o to pokusit. I o tom je Cílkova kniha.