PETR ŽANTOVSKÝ

Slovník cizích slov uvádí ke slovu cenzura především tento význam: „Úřední zkoumání obsahu všeho, co je určeno k zveřejnění (především tiskem), a to se zřetelem na zájmy státní, politické a mravnostní“ (1). Pro naše účely vynechejme cenzuru zřetele mravnostního. Ne snad, že by byla nezajímavá a bylo by jí v dějinách málo, avšak poněkud by nás odváděla od podstaty této úvahy. Setrváme tedy výlučně u cenzury rozmanitých obsahů, kulturních či mediálních, s cílem restrikce nežádoucích projevů politického charakteru.

To je konec konců už od časů barokního rozvoje této disciplíny v lůně římskokatolické církve převážný smysl a důvod existence cenzury. Už v roce 1559 vydala církev průlomový Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih), který oficiálně platil až do roku 1966. Šlo o seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které údajně mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. Zde se sice ještě operuje slovem morálka, ale toto slovo mělo pro katolickou vrchnost význam především politický: vládla totiž pomocí morálních imperativů. Ovládala mysl a duši věřícího skrze sugerování představy ďábla jako ztělesnění amorálnosti. Nešlo tedy primárně o mravnost jako takovou, nýbrž jako o náhradní beranidlo k dosažení poslušnosti jednotlivce. V tom smyslu to tedy byl prostředek ryze politický. Jak jinak by se v tomto soupisu děl odporujících předepsané představě mravnosti ocitli Galileo, Koperník, Kepler, tedy vědci, Montaigne, Descartes, Hume, Spinoza, tedy filosofové minulosti, jakož – například v osobě Sartra – i jejich moderní pokračovatelé. Pozornosti svatých otců neušli ani spisovatelé – Balzac, Zola, Gide, Maeterlinck či Anatole France. Bizarní je, že ti všichni se v Indexu sešli například s dílem Alfreda Rosenberga, smutně proslulého filosofa nacismu. (2)

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že tímto průlomovým a historicky nejdéle funkčním cenzurním předpisem se bránil jeho vydavatel, tedy katolická církev, před myšlenkami, které považoval za ohrožující svou mocenskou hegemonii. A v tom je podstata cenzury za všech dob a ve všech společenských či ekonomických systémech. A za všech časů je pro cenzuru typické i to, že je náhradou za diskusi, polemiku, argumentaci. K cenzuře jako k formě vrchnostenského násilí se uchyluje mocenská elita, která nedokáže přesvědčit o svých idejích, o svých politických praktikách a o své perspektivnosti a užitečnosti pro většinu obyvatel, a proto se přestává zdržovat dokazováním svých kvalit a nahrazuje je prostým diktaturním systémem návodů, příkazů a zákazů, z nichž cenzura je tím, který se uplatňuje právě ve světě idejí jakožto předpokoji politické a vůbec společenské praxe.

Cenzuru, jak známo, dělíme na předběžnou, následnou a autocenzuru, která je plodem té následné.

Předběžná cenzura kvetla v našich zemích nejviditelněji za Rakouska-Uherska či za 1. republiky; od časů Havlíčkových po časy Haškovy můžeme dohledat množství začerněných či vybělených novinových stránek, z nichž cenzura odstranila nevítané obsahy. Byla v tom ale jaksi poctivější, protože konala transparentně.

Méně poctivá je cenzura následná, tedy sankcionování autorů a vydavatelů po vydání nežádoucích textů. Tuto formu u nás známe dobře z období po zrušení Hlavní správy tiskového dohledu (fungovala v letech 1953–1966), a poté Ústřední publikační správy (1966–1968). To byly ještě orgány cenzury předběžné. Byly však vystřídány Úřadem pro tisk a informace (1968–1989), který vykonával funkci cenzury následné.

Sankce, které čekaly na původce zveřejnění obsahů, jež nebyly v souladu s dobovým ideologickým kánonem, velmi rychle vybudovaly u autorů, redaktorů a vůbec lidí produkujících slova určená k publikaci, autocenzuru, která byla namnoze i přísnější, než případná cenzura skutečná. (3) Pokud bychom ale na fenomén cenzury aplikovali opětovně adjektivum „poctivý“ či „transparentní“, pak do této kategorie by vlastně spadala i cenzura následná ve všech svých podobách, včetně autocenzury. Šlo o cenzuru, o níž se vědělo a která sama sebe nikterak neskrývala.

Mnohem odpudivější, protože skrývané a zapírané, formy cenzury odstartovalo období po roce 1989. Pro toto období bych cenzurní praxi rozdělil zhruba do těchto kategorií:

a) nepsaný zákaz,

b) cenzura ostrakizací,

c) cenzura mlčením a ignorancí.

Všechny tři formy se obvykle uplatňují vůči osobám nežádoucím pro vládnoucí elity této epochy, a to bez ohledu na to, zda to je, či není v souladu s veřejným míněním. V tom smyslu jsou tyto „demokratické“ cenzurní praktiky stejně odsouzeníhodné a totalitarizující, jako předchozí formy cenzury v minulosti. Naprosté nerespektování veřejného mínění a naopak indoktrinace veřejnosti vnucenými tezemi, umělými ikonami a pomyslnými „hodnotami“ je typickým průvodním rysem skutečnosti, že vládnoucí elity ztratily svou věrohodnost, přestaly se opírat o názor většiny a stávají se autokratickými, tedy de facto (i když zatím nikoli de iure) diktaturami.

Nepsaný zákaz stihl po listopadu 1989 víceméně každého, kdo nebyl zakázán před tímto datem. Nová elita se tvářila, jako by nic ve společenské praxi, tedy včetně literatury i médií, nenavazovalo kontinuitu s předchozím obdobím. Výjimkou byli pouze tzv. autoři „pražského jara“, tedy skupina těch komunistických novinářů a literátů, kteří se v kolizním období mocenského boje o dominanci nad komunistickou stranou a společností postavili na tu stranu, která tento boj prohrála. Zvítězila jiná skupina komunistů, a ta pak určovala nové pořádky pro následující dvě desetiletí, a to opět pro celou společnost, tedy i kulturu a média. Logicky ti komunisté, kteří prohráli, byli upozaděni a většina z nich v těch dvou dekádách do roku 1989 nemohla nebo nechtěla oficiálně publikovat. Začal tehdy stav dvou resp. tří literatur, oficiální, domácí ineditní a emigrantské.

Listopad 1989 sliboval být možností tyto hranice zbořit a nastolit přirozený stav jediné literatury či kultury. Tak to ostatně bylo připravováno již dříve, zhruba v tom období, kdy Jaroslav Čejka usedl na místo tajemníka přes kulturu v komunistickém ústředí a jiní spisovatelé, např. Petr Prouza a Alex Koenigsmark, začali navazovat víceméně oficiální vztahy s literáty v emigraci, např. Jiřím Grušou.

Tato šance, kterou by bylo možno nazvat podanou rukou či tlustou čarou za stíny minulosti, byla promarněna, a to výlučně vinou nových elit. Ty opět – zpravidla věrny svým dávným stalinistickým návykům z 50. let – nepřipustily dialog a hodlaly ustanovit de facto silově a mocensky svůj monopolní vliv na společenské dění, opět včetně literatury a z velké části také médií.

Tento trend vlastně trvá dodnes, ba zdá se, že v jistém smyslu se ještě zhoršuje. Kdybych to měl nazvat komunistickou terminologií, pak se zdá, že v české společnosti dochází k zostřování třídního boje. To se projevuje hledáním, nacházením, stigmatizací a ostrakizací „vnitřních nepřátel“. Vnitřním nepřítelem zde je ten, kdo nesdílí přesvědčení staronových neostalinských elit o jejich výlučnosti a monopolním právu na všechny typy svobod, zejména pak svobodu slova. (4)

Tento vnitřní nepřítel už se ale nevyznačuje, jako v Marxových a Leninových představách, jednoznačným ideologickým stanoviskem a vztahem k třídním antagonismům. Pro neostalinisty „pravdoláskového“ typu je nepřítelem stejně tak ortodoxní levičák jako přesvědčený pravičák, komunista i konzervativec. Toto nové dělení světa na černobílé póly „pravdy a lásky“ na jedné straně a „lži a nenávisti“ na druhé straně dělí jedince podle jiného klíče, a tím je ochota poslušně sloužit právě oné neostalinské elitě, která obsadila rozhodující pozice v kulturních a mediálních složkách společnosti. Tato elita pak sestavuje seznamy „vnitřních nepřátel“, osob nepohodlných a nežádoucích, jejich díla a obecně jakékoli veřejné projevy dává do klatby, znemožňuje jejich šíření, a i když nevydává žádný nový psaný Index librorum prohibitorum, existuje takový seznam v nepsané podobě. Ti, kdo rozhodují o kultuře a mediálních obsazích, jej respektují a bojí se jej porušit, protože by se na něm obratem ocitli sami. (5)

To je první fáze. Následuje druhá, úzce související fáze masové ostrakizace až démonizace nepohodlných osob a děl, jež má za cíl vysvětlit veřejnosti škodlivost těchto osob a děl pro společnou budoucnost ve světě „pravdy a lásky“.

A když podobné difamační kampaně nezaberou, protože společnost je chytřejší než ti nejzdatnější propagandisté, následuje fáze třetí, a to je fáze mlčení a ignorance. Neostalinské elity se tváří, jako by „ti zlí“ vlastně neexistovali. Nepřipustí jejich vstup do veřejného života, ignoruje jejich názory, zamlčuje, že vedle aktivit „těch dobrých“ zde bují velice pestré intelektuální a názorové aktivity, které zdaleka nemusí být homogenní, pokrývají názorové pole zleva do prava, ale spojuje je jedno: neakceptují vyvolenost oněch samozvaných elit. To je stav, v němž se právě nacházíme.

Neostalinské „kulturní“ elity obsadily de facto veškerý veřejný prostor ve sféře tzv. mainstreamu, jejich vliv, byť často jen neformální, sahá do všech sfér kulturního života – do divadel, nakladatelství, různých lobbistických struktur kolem ministerstev, magistrátů atd., zkrátka všude tam, kde se rozhoduje o penězích směřujících do kultury.

A zde realizují čtvrtou, dosud nejmenovanou formu současné cenzury, totiž cenzuru ekonomickou. Jestliže odříznou od veškerých veřejných zdrojů ty autory, kteří neprošli jejich kádrováckou sítí, a naopak zajišťují pohodlné finanční zázemí autorům loajálním, bez ohledu na jejich skutečné kvality, pak deformují obraz dobové kultury.

V médiích to tak snadno nejde. Jmenované elity sice drží v rukou do značné míry většinu tradičních médií, zejména ta veřejnoprávní, ale jako protiváha vůči nim vzniká spontánně digitální informační prostor, internetové zpravodajské servery a zdroje, kam je možné jít pro alternativní informace a myšlenky. Občan tedy není závislý na zcenzurovaných informacích od oněch neformálních elit, naopak, může jim svým nezájmem dosti komplikovat život. Statistiky ukazují, že například prodej denního tisku, s výjimkou bulváru a sportu, meziročně klesá v průměru o 10 %, zatímco čtenost nejúspěšnějších zpravodajských portálů meziročně stoupá – až o stovky %. (6) To je pro tradiční média, šířící jednostrannou propagandu neostalinských „kulturních“ elit velmi špatná zpráva. Dokážou zatím, s pomocí ekonomické cenzury, znemožnit mnoha kulturním tvůrcům oslovit široké publikum, ale nedokážou už zamezit šíření svobodných a pluralitních informací.

Období od 60. let minulého století do desátých let století našeho se vyznačovalo v euroatlantickém kulturním diskursu dominancí tzv. postmoderny, která likviduje všechny tradiční hodnotové systémy a nahrazuje je umělou rovností všeho a všech. Tato epocha bývá spojována s termínem neomarxismus nebo častěji kulturní marxismus. (7). Jedním z jeho plodů je politická korektnost, nahrazující skutečnost sémantickou falší, a z ní pak proudí živné podloží pro multikulturalismus, jehož hořké plody konzumujeme dnes v podobě migračního kataklyzmatu.

Troufám si tvrdit, že mnohem víc než s Marxem má tento neomarxismus společného se Stalinem. Protože mocenská elita, která potřebuje ke svému prosazení násilné potlačení svobody slova a názoru, už není vystavěna na filosofii, ať už jakékoli, nýbrž pouze na pragmatické politické praxi. Pokus těchto elit o cenzurní restrikci společenského a kulturního života je založen na přesvědčení, že se podařilo docílit – právě v duchu postmoderny – naprostého rozvratu hodnot. Znejistění většiny, která se pak tonoucí v tomto neukotveném stavu chytí toho stébla, které jim mocenská elita dovolí či přikáže.

Jenže nepočítá s jednoduchým fyzikálním zákonem akce a reakce. Jestliže vychýlíte kyvadlo společenské dynamiky do nepřirozeného stavu, vyvolá to dříve či později adekvátní odezvu. Tou je v našem případě spontánní návrat drtivé většiny občanů k tradičním hodnotám, mimo jiné právě i pod dojmem ohrožení těchto hodnot jinokulturními aspekty migrace.

A důsledkem návratu k hodnotám, či přesněji nového a jasnějšího uvědomění si těchto hodnot a jejich významu pro život člověka v lidské společnosti, je i lidská potřeba svobody.

Tento spontánní a masový únik před zotročením ducha i těla právě probíhá, a to navzdory veškeré cenzuře, ba možná tím silněji, čím usilovněji se tomu cenzura snaží bránit.

Jsem přesvědčen, že toto závěrečné konstatování je důvodem k optimismu.

Poznámky:

1) zdroj: SCS.ABZ.cz, Dostupné na: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/cenzura-censura

2) Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae: Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s.

3) Podrobně se sporem literárních autorů a zástupců státní moci zaobíral například Dušan Hamšík ve své knize Spisovatelé a moc, Praha: Československý spisovatel 1969, 191 s.

4) Pojmem „neostalinismus“ zde neoznačuji, jako někteří historikové, konkrétní dějinné období (zpravidla se tento pojem užívá v souvislosti s érou L. I. Brežněva v SSSR). Užívám pojem „neostalinismus“ jako vyjádření podstaty, která není závislá na dějinné etapě nebo konkrétní osobnosti, nýbrž znamená přesvědčení neostalinských mocenských elit o jejich výlučném právu na držbu moci ve společnosti a názorovou diktaturu v kulturním a mediálním diskursu. Neostalinista užívá jako svou hlavní metodu třídní boj, nálepkuje nepřátele a snaží se je odstranit z veřejného života, nebo přinejmenším zbavit práva na svobodné šíření jejich názorů. V českém kontextu jde zejména o neblahé dědictví myšlenky elitokracie symbolizované Václavem Havlem.

5) Určité typy seznamů ale už písemnou formu mají. Například seznamy domnělých spojenců Kremlu v propagandistické válce západních mocností proti Rusku – jeden takový seznam provozuje novinářka S. Slonková na svém serveru Neovlivní.cz v rubrice Ruská stopa – viz http://neovlivni.cz/category/ruska-stopa/rusko-databaze-a-z/

6) Objektivní ověřování nákladů tisku zajišťuje a zveřejňuje společnost ABC ČR – viz http://www.abccr.cz/, sledovanost internetových médií měří a publikuje společnost NetMonitor - http://www.netmonitor.cz/

7) O neomarxismu podrobněji viz Branislav Michalka – Neomarxismus v teorii a praxi. In: Te Deum č. 3/2010, ev. č. MKČR E16569

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma Rozměr svobody a cenzury v kultuře