PETR ŽANTOVSKÝ
Mašina strachu
Mašina strachu vrže do tmy
a sněží pod výložky
Je válka o marno a krysí kožky
Slunce se časem protmí k horizontu
Pod usárnou zbytek krmiva
pro duši vyprodanou
do diskontu
sbohem a na shledanou
Edisone kterýž zavinils to
Dobrou noc A nikdy nic už víc
Předpoledním shonem
běží hejno krkavic
Nekonečno trvá do pozítří
Věčnost do úterka
Ó jak budem chytří
nežli přijde on
a řekne: Uzávěrka!
Mezi slovy
Zítra je pátek Den bez ptaní A smyčec na kobylce
Zpoza vrátek strašák přifukuje peří zabloudilých
Listopad se hlásí o slovo Poslední odsouzencovo
Té chvilce neuvěří nikdo z nich co přijdou Ale snad
je to tak správně Hlavně nezmeškat
až přinesou ti na talíř půl porce údivu a lžíci něhy
Břehy vzdalují se Zkameněla vesla Jsme dosud naživu
leč hesla na praporce malují už jiní
Ze Zátoky sviní vypluli jsme Kroky vzdalují se
Píseň umlká o tom že spatřeného není nikdy dost
A pro libost bychom i vraždili Jen chvíli před stvořením světa
skřeta v sobě smlčivše A vše je pouhá silueta Obrys Kmen
V té libovolné době každý příslib něčím opentlen
Tam někde mezi slovy ukryta je pravda
Zavdá si snad s námi soumrak fialový?
Kdo ví Přežijem i z mála
Slavnost Popelek už započala
Mezi slovy II
Tenká je demarkační čára mezi slovy
Kdo ví kam nás zavede Hnědé jsou okraje propadliště
Žádné příště Hřiště zrušili není už kde si hrát
na fanty chyby a omyly Na posledního v šiku
našich otazníků pro parchanty z ráje
Hladová zeď praská Petřín pláče do rytmu Máchova Máje
To láska sytí tmu a svléká jinotaje
Čím víc světla tím víc stínu Parfém naftalínu
drží se nás snažných Vážných debat po dásně
a básně třepí se Ty třásně někdo slepí
ale kdo jsou-li už všichni němí hluší slepí?
A z těch slov už někdo vyvětral většinu liter
Za dobrých jiter jim obsah zvad‘ jak konvalina v horku
Z morku kosti špína valí se Kde je ten čas
kdy bývali jsme sladce sami A kdesi v poduškách
rvali se o významy?
Co čtete princi? Slova? Ale kdež Jen trosky písmenek
pro verbež noc co noc mé hradby krokující
Vytí nepřestává To hlava bezzemek ukončí let svůj v koši
Břicho nadité do náprsenky Prošlé směnky
to jsou teď mí světlonoši spící
když namísto hudby slov
jen ticho stříká do děrava
Dorian
Vím že nejde zahnat naráz všechny čaroděje
Zasklít samotu jak obraz Doriana Graye
K životu ti stačí málo To co stalo se už
K tomu nůž A můžeš krájet minulost jak dort
A dost je k dělení když navzpomínáš dobře:
Ponejprv smrti S ní vždycky na holport
protože to bude tvá milá naposled
Desátek tygrům Ti to ocení A lvům
co bydlí tady všude
Zbude i na holky z ulice Těm zbyde nejvíce
za jejich úklady i lásku Ale nakonec
též ždibec kobře na provázku za ten jed
který si od ní neseš pro případ náhlého zpoždění
Ještě nikdo se s tím nenaučil žít
S pohledem do zrcadla které stárne
zatímco tvé usebrání marné má už padla
Padá na pažit a spí jak jehně
Na stehně máš vykreslený počátek i konec touhy
Dlouhý Nekonečný je prý příběh této proměny
Kdo seje hlínu sklidí prach A věčný bude
jenže na márách
Autoportrét
Vyzpytován Sečten Zkásnut
kdejakým andělem Ponořen do větru
Nadroben labutím Nasprejován Zvěčněn
do tovární zdi Opadán Spadán Listí porodiv
a stavěn na odiv Měřen až doměřen
na nestejném metru Co s tím?
Z dějin vypaběrkován Vyřazen z letopočtu
Do zdi zaražen Drže se rámu
obrazu prastarého
Hle co všechno plížívá se z něho:
Smrdutá hyacinta kašle ranního
Tak zapřev minulost i historii samu
předloživ se na výhost A kosti
sotva unesou ten mantl tmy
co hostí se kol hlavy přebytečné
Proto na místě Do krve věčně
Vysoustružen z listí tlejícího sladce napříč podzimem
a vytrouben z korpusu Milese velikého
jak synkopa o kterou klopýtne se
a jako tón kterého zeptáš se co vynese a komu
krutě znaje se
Smrt nemá čtyři kola
Blatníky z leštěného chromu
Počkej na mě volá
a místo Boha vnucuje ti leda jeho klon
a nehrdinství mnohá
Přemalován levnou barvou
Obrysy vystupují Ale jen ty
vracené zpátky do placenty
Nápis na…
Sundav kůži cynika
zbavil se zátěže všech slov
kterýmiž prosvítala lyrika
a v nichž se kalil kov
Tak převlečen za létavce
zmlk‘ a mávnul perutí
a žádné další odstavce
nemáčel do rtuti
Tak za obzor už odlétav
a pyšný na tu budoucnost
v níž vykopal si hrob
že místo ranních zpráv
mu cestou na věčnost
zrnil jen monoskop