STANISLAV ZEMAN

„Kde to jsme?“ zeptal se sotva pětiletý chlapec svého dědečka.

„V obrazárně,“ vlídně odpověděl dědeček.

„Co je to obrazárna?“ zajímal se chlapec, protože to slovo ještě nikdy neslyšel.

„Takový dům, ve kterém jsou samé obrázky,“ vysvětlil dědeček a ukázal na stěny kolem sebe.

„Proč jsou tady ty obrázky?“ udiveně se rozhlédl chlapec.

„Aby si je lidé mohli prohlédnout a potěšit se jimi.“

Odpovědi chlapce uspokojily, ale jen na okamžik.

„Dědečku, kdo je na tomhle obrázku?“

„Šlechtic.“

„Co je to šlechtic?“

„Pán, co bydlí na zámku, šermuje a jezdí na koni, jak to poznáš z pohádek.“

„A proč je namalovaný?“

Otázka dědečka zaskočila, avšak záhy našel vysvětlení.

„Třeba proto, aby ho všichni znali a nezapomněli na něho.“

„Ty ho znáš?“

„Kdepak, jak bych mohl, už dávno nežije.“

„A kdo ho namaloval?“

„Jeden malíř.“

„Jaký malíř?“

„Takový, co uměl dobře namalovat lidi, jmenoval se Goya.“

Chlapec spokojeně kývl hlavou a zahleděl se na obraz, který visel vedle podobizny šlechtice.