STANISLAVA KUČEROVÁ

Ferdinand Peroutka byl nepochybně žurnalista velkého formátu. Jen jeho působení za druhé republiky bylo hodnoceno rozporuplně.

F. Peroutka si jako novinář vypracoval zvláštní pojetí realismu, s kterým přistupoval k poznání skutečnosti. Domníval se, že je nutno přizpůsobit se nově vzniklým faktům, podmínkám, okolnostem, situaci. Smířit se s realitou, respektovat danost, která je nezměnitelná. Jen v jejím rámci je pak možno usilovat o některé její korekce.

F. X. Šalda odmítl Peroutkovo pojetí realismu, který za fakta pokládá jen faktické danosti, ale vyřazuje z nich kritické a perspektivní ideje. Nevíra v možnost změny vede pak k utilitarismu, oportunismu, ba i kolaboraci.

A na této kluzké půdě se Peroutka za druhé republiky skutečně octl. Poukazoval „na nutnost loyální spolupráce s Němci“, vycházel z předpokladu „gentlemanského postupu tohoto národa k slabšímu“, doufal v „německou benevolenci“, uznával „velikost německého vůdce, Adolfa Hitlera“ a předpokládal, že „němečtí vůdčí představitelé drží slovo“. Možnost odboje proti agresorům a okupantům odmítal.

Prezident Zeman si nedávno vzpomněl, že kdesi četl Peroutkovo označení „Hitlera jako gentlemana“. Rozpoutalo to opět svár prezidentových přívrženců a odpůrců, ba i soudní žalobu. Zatím se nepodařilo najít toto soudně napadené označení „expressis verbis“, doslova. Jinými slovy však, jak dokládají tehdejší Peroutkovy (shora citované) formulace, vyjádřeno bylo.

A tak se ptejme našich soudců: Rozhodují slova, nebo jejich smysl?