ABDUDŽABOR ABDUDŽALILOV

Už dávno nejsme v Afghánistánu. Neexistuje ani stát, který nás tam tehdy vysílal. Vystřídali nás tam Američané.

Přijel jsem do Kandaháru jako představitel sousedního státu. Za dvacet let se tam nic nezměnilo. Na první pohled. Ve skutečnosti se změnil vztah lidí k nám.

„Jak žijete?“ zeptal jsem se jednoho z bývalých známých polních velitelů.

„Bojujeme,“ odpověděl stručně.

„A co protivník?“ zeptal jsem se.

Mávl rukou.

„To nejsou muži. Znají jen – rakety. Tak muži nebojují. Nejprve sto raket, potom se objeví jeden voják. Vyjdi na bojiště! Muž proti muži! Jak pravý muž! Ukaž sílu!

Povím ti historku. Bylo to za války se šuravi (afgánský výraz pro sovětské vojáky). Bylo nás sto padesát. Museli jsme projít do doliny. Na výšině se usadili šuravi. Věděli jsme přesně, že jich je pět. Nejprve jsme šli přímo. Zaštěkal kulomet. Obešli jsme je. Přivítal nás i tam. Zaútočili jsme ze tří stran. Polévali nás ze všech stran kulometným ohněm. Trvalo to šest dní! Ztratili jsme sto lidí. Sedmého dne těm nahoře došly patrony. Konečně jsme výšinu dobyli. Sedělo tam pět mladých vojáků. Možná dvacetiletých. Hladoví – už pět dní nejedli. Dva dny nepili. Sotva se drželi na nohou. Ale pohled vražedný! Roztrhali by člověka zaživa. Podíval jsem se na ně a řekl jsem: Tak se pomodlete, šuravi! Přísahám při všech svatých, že jsme je chtěli roztrhat na kusy! Semkli se, vzali se za ruce a postavili se do řady. Muži! Nakrmili jsme je, napojili, zavázali jim rány, následujícího dne jim dali do rukou jejich zbraně a já jsem řekl: Šuravi, chtěl bych, aby moji synové byli stejní jako vy. A teď jděte. A oni šli. Nikdo z nich se ani jedinkrát neohlédl zpět. Tady máš protivníka! A ty se ptáš – na Američany…“

A já jsem si pomyslel, že země, která měla takové syny, byla velice významná. Řekl jsem: „Kumandone (veliteli), vždyť jsem byl také v řadách té armády. Také jsem střílel po Afgáncích.“ On vstal, uklonil se, pravda lehce, jen hlavou, a řekl: „Muž se zoceluje v bojích. Vidím na tvých očích, že jsi voják. Jinak bys nikdy nepronesl taková slova. A ty se ještě ptáš, s kým dnes bojujeme?“

 

Tato povídka publikovaná na různých ruských serverech, nejprve na Proza.ru, byla zveřejněna také na serveru „Vojenský přehled“ a zde „nasbírala“ 103 komentářů. Jeden z nich je otištěn níže:

Na moji otázku: „Proč nás, bývalé nepřátele, stále ještě milují v Afghánistánu?“ odpověděl obyčejný člověk jménem Ahmed v domku v městě Puli Khumri. Člověk starší generace, ještě trochu hovořící rusky, ale dost špatně anglicky, řekl: „Bojovali jste statečně, zabíjeli jste nás, ale potom jste si s námi sedli k jednomu stolu a pili vodku. Nikdy jste námi neopovrhovali. Když teď přijdu k Američanovi, jeho prvním gestem je namířit na mě automat. Bojí se mě a současně mnou opovrhuje. Nikdy se mnou nebude pít, nikdy se se mnou nerozdělí o chléb. Protože jsem pro něj póvl. A Rusové byli bratři, i když zabíjeli.“

Autor (Abdudžabor Abdudžalilov, pozn. A. V.) odpověděl na komentář tím, že jeho práce je literární dílo, které nepretenduje na výklad historických faktů, ale že on sám osobně slyšel od afgánských polních velitelů cosi podobného.

Přeložila ALENA VOLKOVÁ