JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

V dnešní době obratného oslabování sebevědomí a hrdosti českého národa i účelové interpretace jeho dějin, výkladu vyhovujícího velmocenským ambicím zejména vlivného německého souseda, je 70. výročí obnovení olomoucké univerzity příležitostí připomenout souvislosti, fakta i jména ve své době známá, dnes však opomíjená nebo dokonce tabuizovaná.

Porážka revoluce roku 1848 byla začátkem konce staré olomoucké univerzity, založené roku 1573. Posluchačů ubývalo, největší úbytek byl na filozofii. Olomoucké gymnázium bylo totiž rozšířeno o dvě tzv. lyceální třídy, které vznikly ze dvou prvních ročníků filozofie. To přispělo – spolu s politickými důvody, protože se fakulta podílela na revolučních událostech – ke zrušení filozofické fakulty roku 1851. Začátkem studijního roku 1855-1856 byla zrušena fakulta právnická a státovědná a císařským dekretem ze dne 17. 5. 1860 zlikvidována konečně univerzita jako celek. Torzem univerzity zůstala pouze fakulta teologická, bylo jí ponecháno právo konat rigorózní zkoušky i promoce, posledním studijním rokem lékařsko-chirurgického studia byl rok 1873-1874.

Jedním z hlavních záměrů při postupném rušení olomoucké univerzity bylo posílit tendence germanizačnív souvislosti s utvářením sítě rakouských vysokých škol. Avšak konstituování novodobého českého národa nebylo možno na Moravě natrvalo zastavit. Nicméně nelze zastřít skutečnost, že olomoucká univerzita ve své úplnosti nebyla po dlouhá desetiletí obnovena ani za Rakousko-Uherska, ani po vzniku československého státu. Nebylo by však spravedlivé neuvést, že v Olomouci v meziválečném období byly fakticky vytvořeny reálné předpoklady pro to, aby tu univerzita obnovena být mohla. Stále existovala jedna její fakulta, jež se za habsburské monarchie – z pochopitelných důvodů – udržela a za první republiky pod názvem Cyrilometodějská fakulta bohoslovecká (od roku 1919) uchovávala připomínku starobylého vysokého učení olomouckého.

Teprve osvobození Československa od fašismu a budování nového, lidově demokratického řádu přeměnilo možnost obnovení univerzity v Olomouci ve skutečnost. Touhu po obnově olomoucké univerzity proklamovali jako první o Dni mládeže 17. 6. 1945 z balkónu olomoucké radnice studenti.Počátkem července 1945 byl ustaven Výbor pro obnovení olomoucké univerzity, předané tehdejšímu předsedovi vlády Zd. Fierlingerovi, který se 15. 7. 1945 účastnil v Olomouci slavnostního odhalení pomníku Rudé armády. V den návštěvy vládní delegace, pozvané do Olomouce k dožínkám, vyšlo 15. 8. 1945 provolání O celou univerzitu pro Olomouc. V provolání byl vysloven požadavek, aby Národní výbor města Olomouce vyvinul všechno úsilí pro vybudování univerzity s nejméně čtyřmi fakultami. Provolání doporučovalo, aby se v Olomouci v době co nejkratší vytvořil Univerzitní svaz a organizoval úplnou univerzitu.

Nebylo proto náhodné, že už 4. 9. 1945 navštívila ministra školství prof. dr. Z. Nejedlého deputace Olomouckého kraje; delegace zdůvodňovala požadavek obnovení univerzity v její celistvosti. Ministr Z. Nejedlý ji ujistil, že pro Olomouc se plánuje univerzita celá, zřizování jednotlivých fakult se bude provádět etapově, první zahájí fakulta lékařská, po ní filozofická a pak fakulty další. Na první schůzi Fierligerovy vlády, konané 9. 11. 1945 tlumočil předseda vlády přání a podněty četných kulturních činitelů města Olomouce, znovu jemu přednesená za jejich návštěvy v Praze 7. 11. 1945, aby byla v Olomouci obnovena univerzita v plném rozsahu.

Vláda se jednomyslně usnesla uložit ministru Z. Nejedlému, aby vypracoval příslušnou předlohu a vzala na vědomí ministrovo sdělení, že se v Olomouci již připravuje zřízení lékařské fakulty.

16. 11. 1945 přednesl Z. Nejedlý v aule staré olomoucké univerzity jménem vlády proklamaci o obnovení olomouckého vysokého školství. Bylo to u příležitosti oslav Mezinárodního dne studentstva, který byl v roce 1945 slaven poprvé ve svobodné vlasti, a to na paměť uzavření českých vysokých škol a odporu českých vysokoškoláků proti fašismu. Ve svém projevu Nejedlý zdůraznil, že vláda lidově demokratického Československa neuznává žádný nepřátelský akt, který byl proti olomoucké univerzitě vydán. Zmínil se i o potřebě nové, slovanské kulturní orientace, jež na bázi slovanské vzájemnosti povede k zintenzivnění našeho vztahu k slovanským národům v Evropě. Olomoucká univerzita má – podle Nejedlého – zvláštní předpoklady, aby na prvním místě splnila tyto úkoly.

Po skončení slavnostního shromáždění v aule staré univerzity odjela vládní delegace do Nákla na tamní hřbitov uctít památku Jana Opletala. Nejedlý v Nákle emotivním projevem ukázal, jaký měl 17. listopad ohlas ve světové veřejnosti, zejména v SSSR. Stal se dnem přísahy sovětského studentstva, přísahy, slibující napravení křivd spáchaných na našem národě.

S iniciativou Nejedlého je spjato i pojmenování olomoucké univerzity. Už na konci roku 1945 a na začátku roku 1946 probíhala diskuse o tom, jaký má mít obnovená olomoucká univerzita název.Navrhovalo se jméno J. Dobrovského a jako argument se uváděla jeho slavistická práce i to, že působil přímo v Olomouci jako rektor generálního semináře. Mnozí se přikláněli k tomu, aby univerzita nesla jméno J. A. Komenského, už proto, že naše veřejnost naléhavě pociťovala nesplacený dluh vůči tomuto velkému humanistovi a pedagogovi. Nepříznivou okolností pro realizaci uvedeného návrhu však byla skutečnost, že jméno Komenského nesla univerzita v Bratislavě; uvažovalo se tehdy o tom, že by pojmenování bylo přeneseno z bratislavské univerzity, kde nebylo dostatečně zdůvodněno historicky, na univerzitu olomouckou. Ojedinělý zůstal návrh ostravský, aby obnovená vysoká škola v Olomouci měla – analogicky s Univerzitou jagellonskou v Krakově – jméno Univerzita Přemyslovců.

Na 27. schůzi Fierlingerovy vlády, která se konala 1. 2. 1946, vláda na návrh prof. ZdeňkaNejedléhorozhodla, že obnovená olomoucká univerzita má mít jméno Univerzita Palackého na paměť muže, jenž ve své době dobře chápal společenský dosah kulturní tvorby a jednotu společenských věd.

Viditelným výsledkem souhry faktorů objektivní a subjektivní povahy bylo vydání zákona Prozatímního národního shromáždění Československé republiky, jež chtějíc odčinit nepřátelské akty rakouských vlád proti starobylé univerzitě olomoucké usneslo se 21. 2. 1946 na zákoně, v jehož paragrafu 1 se praví: „Starobylá univerzita olomoucká se obnovuje v plném rozsahu jako československá státní univerzita v Olomouci.“

Budování Univerzity Palackého bylo jednoznačně kladným projevem velkorysé, nesektářské kulturní politiky lidově demokratického státu v letech 1945-1948. Tato politika byla založena na společenském konsensu v Národní frontě za nekompromisní iniciativy demokratických, protifašistických sil, v nichž měly převahu síly orientované levicově. K stejnému výsledku dospěla ostatně v koncepčním referátu, předneseném později na 22. Václavkově Olomouci, silně levicově zaměřená PhDr. Šárka Bartošová, CSc.

Je třeba si přát, aby odkaz budovatelů Univerzity Palackého nebyl likvidován nebo podstatně zkreslován podle mocenských nebo skupinových zájmů, jako je tomu žel po listopadu 1989 při obměně generací, která vedla k vynuceným odchodům kvalifikovaných sil.