JAN JELÍNEK

S partou novinářů, literátů, fotografů, malířů a sochařů jezdívám na toulky po vinicích společnosti Znovín Znojmo. Hlavní postavou organizace těchto spanilých jízd a pečovatelem o nádherné zážitky z krajiny ještěrky zelené a ledňáčka říčního při toku Dyje je novinář a spisovatel Zdeněk Hrabica. Cesta autobusem z Prahy na jižní Moravu nám s ním zábavně ubíhá. O to se stará svým barvitým a poutavým vyprávěním rozličných příběhů i historických událostí, zavátých věky. Zejména když projíždíme jeho milovanou Vysočinou a Jihlavskem, odkud je rodákem. Právě tady byl v mládí sám aktérem mnoha dějů, v nichž srší jak jiskry z kovářské kovadliny humorné obrazy. Jeho povídání v autobuse velmi rádi posloucháme. Přitom se i smějeme na celé kolo a za odměnu pro znamenitého baviče křičíme: „Hrabica do Strakovky“ nebo taky „Hrabica na Hrad“.

Jednou jsme míjeli venkovské stavení s dvorkem, stojící u silnice, v němž zdejší muž – samotář bydlel pouze se svým koněm. A Zdeněk nám líčil, že před lety, když přicházelo jaro a sluníčko pěkně hřálo, tento chlapík vynesl z postele ve světnici domku na dvorek slaměný strožok, aby jej pořádně vyvětral. Přitom ale ve strožoku v roztržitosti ponechal tisíce korun v papírových penězích, které si tam ukrýval jako celoživotní úspory na stará kolena. Žravý bezprizorný kůň, ochomítající se po dvorku, se pustil do slámy ze strožoku, visícího na bidle. A přitom sežral i zde ukryté peníze. Po chvíli samotář postřehl hroznou skutečnost. Zasypal koně nadávkami a klel jako pohan. Snad ještě mohl peníze zachránit, kdyby se proměnil v řezníka, rozpáral koni nožem břicho a vyňal úspory z jeho žaludku. Ale svého zvířecího

druha, jenž tišil jeho samotu, příliš miloval. Proto jej ušetřil. Tomu se říká láska až za hrob.

Zdeněk nás cestou na Moravu zvláště zaujal příběhem, který se dozvěděl na svém reportážním putování na jihu tehdejšího Sovětského svazu v podhůří Kavkazu. Odehrál se v době Velké vlastenecké války, kdy rudoarmějci ještě museli ustupovat před hitlerovskými vetřelci. Ve vinařském sovchoze měli hospodáři v obřích sudech veliké zásoby vína. Aby se jich němečtí hrdlořezové nezmocnili, tak víno ze sudů vypustili na nádvoří sovchozu do prostorné jímky podobné plaveckému bazénu. V parném létě zpocení a uřícení okupanti dorazili do hájemství sovchozu. Žízní se jim jazyky lepily na patra. A když spatřili bazén, rychle a bezhlavě se svlékali, aby se osvěžili koupelí, neboť se domnívali, že je plný vody. Ti hnědí mloci naskákali do bazénu a záhy zjistili, že se koupají ve víně. Hltavě a s jásavým rykem pili skvělý nektar pod kavkazskými horami, nezřízeně hasili žízeň. Pořádně se opili a načas zchromla jejich bojeschopnost. Vinaři se tím zasloužili o zpomalení postupu jedné německé jednotky wehrmachtu na Kavkaze.