Emil Hruška hovoří se Zdeňkem Hrabicou

 

Literatura faktu patří k populárnímu literárnímu žánru. Čím vás tento literární směr tolik zaujal?

Kdysi jsem se domníval, že literatura faktu je v českém písemnictví stálicí již od nepaměti. Vracel jsem se k Janu Nerudovi a k Jakubu Arbesovi. Zcela mne nakonec zaujal a už nikdy neopustilautor literatury faktu – Julius Fučík. Vypravil jsem se před lety spolu s ruským novinářem a spisovatelem Adrijanovem k Lidem z Reportáže! K aktérům jeho Reportáže psané na oprátce. Ta práce představovala pro mne tisícero zastavení, setkání, stovky dopisů a dokumentů. Když v roce 1989 čas oponou trhnul, chameleoni mě ostrakizovali údajným postižením na hlavu – z Fučíka. Do té doby jsem se s podobným nálepkováním nikdy nesetkal. Nebylo to a není to dodneška pro jednoho z autorů zmíněné knihy lehké období, druhého taková nálepka již nezasáhla, není již mezi živými.

Se svým starším synem Pavlem jsem začal v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovat nejprve na časopiseckém seriálu pro slovenský týdeník Život a pro týdeník Svět v obrazech a posléze na knize Muž, který velel mužům. Práce předpokládala osobní známost a kontakt s armádním generálem Karlem Klapálkem a s jeho blízkými – manželkou Olgou a dcerami Evou a Olgou. Napsali jsme mnoho dopisů jeho bývalým spolubojovníkům doma i v zahraničí. Pořídili jsme bohatou fotodokumentaci. Odpovědnost za vydání knihy proti vůli tehdejších mocných na sebe vzalo nakladatelství Mladá fronta, které řídil Kornel Vavrinčík a nakonec dobrým slovem podpořila i redaktorka nakladatelství MF Vladimíra Křižanová, lektoři Zdeněk Hoření, Josef Valenta a historik Robert Kvaček. Hlavní odpovědnost za vydání knihy na sebe nakonec vzal Klapálkův spoluvězeň Gustáv Husák. Poradil nám, při zcela náhodném setkání u prof. Zdeňka Snítila, abychom všude šířili, zejména v řadách politických hlupáků, že to nebyl jenom buržoazní důstojník, ale skutečný, velký národní hrdina.

Poseroutkové se dali na ústup!

Muž, který velel mužůmvyšel v roce 1988 v Mladé frontě v nákladu 45 000 výtisků a byl zcela rozprodán. V roce 2006 vyšlo doplněné vydání s pozměněným titulem Zapomenutý generál Karel Klapálek, rovněž v Mladé frontě, a to v nákladu asi 3000 výtisků. Kniha vyšla právě v době, kdy Parlament České republiky zamítl Klapálkovu nominaci na vyznamenání Řádem Bílého lva in memoriam. Nominant byl totiž od roku 1948 členem KSČ a dobu svého členství v této straně strávil jako vězeň padesátých let ve věznici Valdice.

Kniha nemohla v tzv. sametové době spatřit světlo světla ani na knižním veletrhu Svět knihy v roce 2006. Jediný, kdo ji ocenil, byl tehdejší náčelník Generálního štábu Armády České republiky, armádní generál Pavel Štefka. Před dekorací vysokého armádního činitele se nakonec sklonili i nakladatelé. Přitom i tehdy šlo o dílo podle slov odpovědného redaktora nakladatelství ještě stále kontraproduktivní.

 

Jako každý žánr je literatura faktu dobrá a špatná. Jaké atributy by měla mít ta dobrá?

Co na tuto ne zcela zřejmou otázku odpovědět? Nemohu být neosobní! Literatuře faktu jsem i nadále zůstal věrným sluhou. Nikoliv posluhovačkou.

Byl jsem po desetiletí členem literárního seskupení Klubu autorů literatury faktu (KALF). Postupně jsem pozoroval při setkáních, tehdy většinou na zámku Slavkov, jakými proměnami členové tohoto seskupení procházejí. Jeden z členů přešel z kosmonautiky na kolej tajných služeb, s nimiž se zapletl, jiní si sypali na hlavu popel a lkali, jak museli zrazovat svou vlast jedinou – díky komunistickým zločinům, i sami sebe. Četné práce se orientovaly právě na osvětlení těchto zločinů – ať již šlo o popravu Milady Horákové, či o vraždění polských důstojníků v Katyni. Bez hany a bez poskvrny nezůstal ani armádní generál Ludvík Svoboda. Seskupení se do značné míry pevně formovalo z početných bývalých důstojníků Československé lidové armády, často i diplomatů, publicistů a vojenských historiků.

V roce 2003 jsem se obrátil písemně na vedení Klubu autorů literatury faktu, abychom jako jeden muž odsoudili agresi USA proti Iráku. Nikdy se mi nedostalo žádné odpovědi a tím jsem považoval své členství v tomto seskupení za navždy ukončené.

Po roce 2003 jsem se odhodlal k práci na knize Pět válek Ludvíka Svobody.Podle nedávno zesnulého generálporučíka Alexandra Beera (98) jsem si na sebe ušil největší bič. Nemohu než potvrdit jeho kamarádskou radu, které jsem nedbal. Tím nechci zakrývat ani své případné nedostatky, kterých jsem se mohl při práci na této odpovědné publikaci literatury faktu dopustit. Nedbal jsem ani moudré rady dlouholetého spolupracovníka nakladatelství Epocha, který mne před prací nad výsečí biografie Ludvíka Svobody kamarádsky varoval, že mi seskupení zejména kolem vojenského historika a předsedy KALFu nikdy neodpustí, že jsem vstoupil do střeženého hájemství jejich monopolu. Nedbal jsem ani ještě moudřejších rad ruského spisovatele Valentina Katajeva, abych před poslední korekturou nechal veřejný prostor působit na své dílo a nechal vše na něm. Také jsem nesprávně odhadl reakci nejbližších rodinných příslušníků Ludvíka Svobody a slovo od slova jsem rukopis s nimi vědomě nekonzultoval. Musím po pravdě říct, že jsem tím byl neočekávaně zahnán do slepé uličky. V ruštině pro takový stav mají jediný příznačný název – „tupik“.

Ke vzniklým problémům, které jistě žádného autora, tím víc autora literatury faktu, pohybujícího se na hranici historické odpovědnosti i publicistické pravdy, nepotěší, jsem se vrátil i ve své poslední knize Tváře bez retuše (nakladatelství Jiří Švejda, 2014).

Když jsem v posledních letech sledoval neustálé a opakované dekorování stejných lidí Cenami Miroslava Ivanova, posléze Egona Ervína Kische a nyní již i Cenami Petra Jilemnického, když sleduji, jak jsou ověnčováni autoři literatury faktu – Cenou Magnesia Litera, Cenami Karla Havlíčka Borovského a Ferdinanda Peroutky, musím se těmto procesům a pochodům jenom usmívat. Opak by totiž znamenal jakousi opožděnou závist a pláč nad rozlitým mlékem.

Těší mne, že Cena Ruského biografického institutu a Litaraturnoj gazety za nejlepší zahraniční dílo roku 2014 – Pět válek Ludvíka Svobody – udělená mně a nakladatelství Futura, nezpěnila nikomu krev žádnou negativní odezvou.

Jsem člověk od přírody přející hlavně ostatním, nesnáším však podrazy a naschvály, které kolem nás probíhají.

 

Koho byste zařadil mezi přední české autory současné literatury faktu?

Napadají mě pouze dvě jména tohoto žánru. PhDr. Zdeněk Mahler a PhDr. Jiří Křesťan. Prvnímu nelze upřít úsilí i umění za Katedrálu, za Ano, Masaryk a za Memento – Lidice, konečně ani za Julia Fučíka. A druhému za gigantické dílo Zdeněk Nejedlý politik a vědec v osamění. Před těmito autory blednu sám a blednou jistě i jiní.

A jsem v poslední době štěstím bez sebe – nad stvořením dvoudílného televizního filmu (literatury faktu) Zločin v Polné. Hlavně jsem šťastný pro to, jak se pod rodnou střechu vrací, tentokrát oklikou, Tomáš Garrigue Masaryk.

Nikoliv jako ne tak dávno pokusem novopečeného prezidenta sednout si v lánské oboře do sedla plnokrevníka a vystavovat na odiv sám sebe, být jakoby Masarykem.