ALEXEJ MIKULÁŠEK

U příležitosti dvou výročí, a to 20 let od úmrtí a 85 let od narození, národního umělce Miroslava Floriana se rozhodlo brněnské nakladatelství Kmen připravit k vydání básnickou knihu nazvanou prostě POLNÍ TRÁVA (81 str., ISBN 978.80-906212-4-4).

Jde o výbor z básní patrně jedné z nejvýraznějších osobností české poezie druhé poloviny minulého století. Oba editoři, Ivana Blahutová a Karel Sýs, v ediční poznámce uvádějí, že svazek „obsahuje 60 vybraných básní z let 1954-1996, jež byly publikovány pouze časopisecky, případně nebyly za autorova života vůbec otištěny“ (s. 81), ovšem s několika taxativně uvedenými „knižními“ výjimkami, a s připomenutím dvaceti básní tištěných až v roce 2006 v rovněž jubilejním výboru Archandělský happening. Básně editoři opatřili letopočtem (kdy byly poprvé publikovány nebo – u nepublikovaných – napsány). Na podobě knihy se vedle editorů podílela také Ida Florianová, vdova po básníkovi, která mj. poskytla básně z pozůstalosti a fotografie z rodinného archivu a také přispěla vzpomínkou „Mirkův poslední den“ („Zemřít na jevišti je sen každého herce. Když to teď po letech probírám znovu, říkám si, že tak výjimečný člověk, jakým Mirek byl, musel mít výjimečnou smrt“, s. 74), a Jiří Žáček básní „Pozdrav na onen svět“ („tak tě vyškrtli z antologií a čítanek / za to, že ti srdce bilo nalevo, / tak tě vyškrtli i ze života / za to, že jsi nezradil sám sebe, ale lidem ze srdcí tě vyškrtnout nedokážou“, s. 75). Karel Sýs v eseji Znamení doby (s. 74-5) přichází také se vzpomínkami, jež přerůstají v symbolická podobenství: „Byl šťastný básník, poezie se mu bez přemlouvání oddávala. A umřel jako strom v bouři, v okamžiku štěstí, kdy se mraky na okamžik roztrhly a věrní čtenáři mu bouřlivě tleskali. A ten strom se stále listím odívá.“ Ta narážka na staročeskou báseň, aktualizovanou už Františkem Hrubínem, je v případě M. Floriana namístě.

Editoři rozdělili knihu do tří oddílů nazvaných „Dívce, která mi poslala své básně“, „Pěší zóna“ a „Soumrak“, a to podle básní uvádějících každý oddíl.

Prvně jmenovaný oddíl je otevírán básní, jejíž forma je pro Floriana typická, samozřejmě vedle pravidelných čtyřveršových slok, k nimž později více a více přistupuje volný verš, a touto formou je sonet (rýmové schéma zde má podobu: abba bccb dee daa). Čteme cosi jako básnický vzkaz dívce, která po něm, velkém básníkovi, žádá jakýsi moudrý názor na své básně, jistě pravdivé, úplné, seriózní hodnocení. Florianova odpověď (a poezie v celém svazku vystupuje jako „odpověď básníkova“ na ataky, výzvy, podněty doby) je jemná, jakoby nesmělá, přitom moudrá, citové otevřená, poučená životem i poezií („předjaří nikdy není dokonalé, / haleká si co nejdál od klícky“). Proto také odmítá vydat nějaký závazný a nadčasový verdikt („moudré resumé“ a „prostopravdu holou“), nechce se povyšovat, cítí dokonce nutkavou touhu mu „mlčky žehnat“, ale především vtahuje tyto, zřejmě začátečnické a málo dokonalé, básnické pokusy do dlouhého stromořadí poezie, stromořadí, jehož součástí jsou oba básníci coby „dva štěpy /…/ srdcovko moje s lesklou kšticí hadí…“ (s. 4) Tato báseň, jako mnohé další, sice neklade interpretační překážky, ale přitom ji nelze číst „doslovně“ a „polopaticky“, aniž bychom nechtěli být perfidní a básníkovi ublížit; lyrické dění zde vnímáme jako cosi přirozeného, samozřejmého, „žhavě však cítí, že jim věříme“, vyznání-krédo básníkovo.

A proč editoři volili název Polní tráva? Motivací se jednak stal titul básně, která podle editorů svazku představuje „poslední báseň z března 1996“, a v ní autor rouhačsky, buřičsky a pro vyžilé estéty až teatrálně velí, třebas „z onoho světa“, všemu živému a nezdolnému jako polní traviny:„Šavle hore“ / V tvém jménu, Bože zástupů.“ Ve jménu života i radosti i krásy… psal jiný rebel mezi českými spisovateli, Stanislav K. Neumann. Ale to bychom museli jmenovat desítky a desítky básníků, jimž motiv „polní trávy“ přirostl k srdci, takže nás třeba nabádají k tomu, abychom „se schýlili“, ale marasmu „neustoupili“ (Josef V. Sládek), nebo kladou otázku, jak travičce je, jak se má, a ona odpovídá po florianovsku, „že zeleně“ (O. Mikulášek), nebo zpívají Zpěv radosti jako v Stéblech trávy W. Whitmana. Atd. atd. Motiv „polní trávy“ je prostě motivem přirozené a prosté krásy, krásy, jež vzdoruje nepřízni (dešti, suchu, bouři, vichru…), ale stává se i dárkyni života, ačkoli se po ní zhusta a bez skrupulí šlape, nikdo si jí příliš necení, dokonce je živou připomínkou pořekadla, že „všechna sláva…“. Připomíná možná i marnost, ale zvláště nezdolnost, nezničitelnost, kontinuitu.

Tráva je opravdu jedním z leitmotivů sbírky. Najdeme ji ještě v básních Letní liják v naší ulici (po dešti šedivá a pošlapaná tráva „jak má duše procitá a vstává“), v Houslích je vedle růží a jitřního větru dechem ztracené hudby, v Jubileu (verše díků z května 1945) „polní tráva tiskne si je k ústům jako polnici“, v básni Bez názvu alespoň jetel u vody „obhájí šťastně svoje barvy“. Když „oheň sněží z Bagdádu“, tráva mu v odpověď „zarytě mlčí“ (b. Oheň). V Zářijové korespondenci ji ženy „vezmou jednoduše / do zástěry anebo do loktuše / dech provoní jim brčálová růže“ (s. 67). Jen jediný význam motivu, a tím je droga, marihuana, ve sbírce nehledejte…

Poslání básníka, sice nemocného a jinak zrazovaného, ale vnitřně hrdého a nezlomeného, jenž odmítá své vrásky někomu předvádět a plnit jakási vnější zadání, je tématem básně Poetika (z roku 1993, s. 64-5), která se samozřejmě vyslovuje i k onomu „tvaru uměleckého díla“, jakkoli nepřímo: básník by měl být „čitelný“, i když jej třeba vláčejí kalem, také pevný a málem „nezničitelný“ (byť třeba touží „po ráně z milosti“), rovněž věrný pravdě (ta „je nezničitelná“ bez omezujících přívlastků) a také neochočitelný („ani když zlámou mu žebra“). Básník rovněž, a to jen zdánlivě paradoxně, „slouží“, vědom si hodnoty toho, čemu propůjčuje svůj hlas, talent. Musí být věrný sobě i svému přesvědčení (i když ten blázen, ten hlupák přeslechl „hromový povel dějin Vpravo hleď“), a nejednou se vystavuje výtce, že je směšný a staromilský: „každý se bude ptát dovnitř obrácenou ostruhou!“ Je svědkem mizérie doby („zří město veliké, co dotýká se dna“), ale nad vším nechává znít své vědoucí a suše ironizující: „Málem.“ Všeho do času, holoubci!

Bezvýchodnost, malost, prázdnotu, přesycenost, elitářství, předsudečnost, exhibici, mlácení prázdné slámy, orgie nicoty a smutku, nic z toho prosím u básníka nehledejte. Lyriku intimní (přírodní, milostnou) a občanskou (politickou) ovšem ano, byť to nebude „jízda na luční kobylce“. Florian je jistě dědicem folklorní tradice české poezie, jíž svědčí písňovost, méličnost, motivická i tematická hravost, jako by poezie byla hudbou znějící ze strun, z kláves, z hlasu pěvců, i když ne operních či operetních. Je současně dědicem české avantgardy, zvláště poetismu a jeho snahy vyjádřit, vyzpívat a vykreslit „všecky krásy světa“, pohrát si s motivy a slovy. Je pokládán za představitele „poezie všedního dne“, a jistě právem; v něčem zůstal poetice „všedního dne“ věren až do své smrti. A nezapomínejme ještě na jeden proud české poezie, jejž básník svou tvorbou z devadesátých let reprezentuje spolu s těmi, kteří chtěli být „ozvučnou deskou doby“ (ve stopách V. Huga), a tím je odpor k restauraci havlovského kapitalismu, demokratury a tyranie vůči slabým a bezmocným. Od přímého výrazu až po intertextualitu, přes četné narážky a symbolické náznaky, jemné i výmluvné aktualizace (srov. motivy trpaslíků v Praze, rozpadající se domoviny, sametu, plyše, Listopadu ad.). Vědoucí je i báseň Kruhy z 14. 10. 1989, kdy mnohým bylo všechno tak jasné a ještě jasnější…

Básnický výbor z díla M. Floriana je objevný nikoli jen publikováním neznámých nebo téměř neznámých básní, ale především načasováním, neboť vrhá světlo a záblesky světla na naši nedávnou minulost i žitou současnost, na bytí těhotné válkou, jemuž adresuje své přání. „Místo bomb drobnou olivu / a fíky lačné obdivu / neste mu, cherubové“ (s. 59). Arielové smrti se oliv ani fíků, žádných zelených ratolestí nezaleknou, ale jistě je v agresi nepovzbudí a jejich vinu nesníží.