ALEXANDR SCHÖNFELD

Ante portas

Brusel, březen 2016

Padlí se shromažďují před mou branou

Mám na ty ubožáky asi pech

Jak je to snadné, přijít sem na čekanou

Padnout a ležet na zádech

Fronta je přece za horama

Více než dvě hodiny letu

U nás jen dupem seno sláma

U nás jen zkouška do baletu

Ještě pět minut před půlnocí

Ještě je ticho pod hvězdami

Dostatek ještě času moci

Ležet tam ante portas s vámi

Řeka Jang

Ponořím své tiché Jin

Do široké a strmé řeky Jang

V ní se navždy utopím

Anebo jen vykoupán

Jako kousky kůry a stvolů

Propluji řekou Jang až dolů

Tam se od ní oddělím

Ponechám si z ní jen trochu Jang

Ona zase

Dál ponese

Díl mého Jin

Nactiutrhač

Neutrhl jsem se na žádného

Kdo by mne sám dříve nezasáhl

Nedotkl se hloupostí

Neurazil leností

Neposkvrnil ignorancí

Neranil pustými cancy

Komu je však

Hloupost za vlastnost

Lenost za ctnost

Póza za míru

Faleš za víru

Kdo je spokojen, komu to stačí

Pak vinu na hlavu mně – nactiutrhači

Archanděl Gabriel

Už začaly se smrákat

předvánoční stíny

Malinká dušička začenichala zpod kabátu

Prastarou vůni jehličí

A zachvěla se trapně

Chtivou nostalgií

Jen žádný strach, ještě není vyprodáno

Pan farář nekázal

A Kristuspán se nenarodil

Nad průčelím katedrály

Skví se girlanda

Zcela tuzemské výroby

A všechny kočky z města

Mrouskly sborem

Svou kvílivou koledu

Jako by plakalo dítě, no jo

Kde ten hlas nechal své tělo?

Podrž tu svíčku a posviť mi na cestu

Archangelo

Kovoví lidé

Vždycky mne překvapí

Jak stále potkávám

Zástupy kovových lidí

S lesklými úsměvy

a zvláštně kovovým šelestem

Při každém pohybu očí

To na nich udiví nejvíce:

Schopnost, že kam přijdou

Tam vždycky dovedou

Účinně zastavit vítr

Takže na sto bílých plachetnic

Rázem se promění v utichlé hejno

Plovoucích mrtvých ptáků

Stejně tak vlajky všech vlajkosláv

Ztuhnou do zbrázděných

Nehybných plátů kovu

Nejsem ten, kdo cítí obavy

Z přemíry kovových lidí

Ten strach je na místě

Ze sebe samého

To abych nezačal

Po světě rozkládat

Tvrdé a studené kovové terče

Korint

Opájím se tím zvláštním jménem – Korint

Převaluji je v ústech jak plod olivy

Pijeme víno z korintského poháru

S Homérem, oba staří, šediví

Vzpomínáš na Sysifa, povídám,

Nic zlého nebylo mu hloupé

Homér se usmál, loupl okem:

Hleď si svých balvanů, troupe!

Nešťastný Oidipús, otcovrah

Matky se zmocnil, trůnu, žezla

Povzdechl vousáč po mém boku:

Sama mu, krásná, do postele vlezla

A tak je to s ním pokaždé

Hledí jen na potřeby poezie

Co se ti jeví obludné a divné

To pro něj tepe, dýchá, žije

Namísto krutý – jenom lidský

Namísto zvrhlý – velkolepý

Tisíce let se budu učit

Po jeho vzoru vidět slepý

Šerosvit

Kdy že mne poprvé dostal šerosvit

Naplnit vylít zemřít

Vlci už vyjí za vraty hlady

Štětec z vlčích chlupů do ohrady

Napoprvé nikdo nedosáhne šerosvitu

Napoprvé tmu do tmy nevnoří

Nepožádá bližního o dávku citu

Nepozvedne z oceánu pohoří

Vrstva po vrstvě, krev na krev, lak na lak

Vidiny prolínají do nevidin

Propadlý, zničený, ujel mu vlak

Rozesmátý Rembrandt van Rijn

Už jsem nechtěl, už nehraju s vámi

Zastírám šerosvit okna do ulice

Abych zas brzy jako přikovaný

Stál s tebou naposled na noční hlídce

Liturgie

Už aby se zimní kytky ztopořily

Už aby odkoply roucha zimní víly

Ježíšku Maria si punčochy oblíká

Hrej si, máš tam vola a oslíka

Je roční doba večírků není pomoci

Byli jsme na suchu od Valpuržiny noci

Kdo přežije kdo do něma se zlíská

Naproti v lokálu dýdžej kudlu píská

Na párty co nám byla souzená

Umí to rozjet Josefovic Mařena

Sedmý den světíme jako malé děti

Šest dní hřešíme bez početí

To je má liturgie mé duchovno

Přiznej se, zdrávas, královno?

Nerad bych ve svatvečer něco chyt

Když je to řezivo tak cool a sweet

Poklekněte k baru noční ptáci

Tady a teď v téhle reinkarnaci

Nad ránem v lokálu dýdžej kudlu písk

Pojď miláčku, mé risk anebo v pysk

Na půli cesty mezi pondělím a zbytkem roku

Vstávejte od chlastu a od taroků

Vyjdeme na protest do ulic s hořící svící

Hledat, kdy za nás vstanou noví bojovníci

Podzimní déšť

Zmocnily se mne cizí síly

To déšť se nad mou hlavou

Rozdělil na dva díly

Jeden z nich sákne mi do duše

Zanechává ji mokře chladnou

Postávat v temnu němě, hluše

Ten druhý stéká mi po tváři

Aby se tímto pláčem

Ujistil, že se nerozzáří

Je podzim, milá, v celé kráse

Opustila mne víra

A láska za ní ubírá se