MIROSLAV KANTEK
Jako každoročně nás české televizní kanály o vánočních svátcích i po nich „oblažily“ staršími československými filmovými pohádkami a dalšími filmy pro pa- i nepamětníky. Proč jsem „oblažily“ napsal v uvozovkách? Jedna poslankyně toto interpunkční znaménko roztomile (rozuměj připitoměle) nazývá kuřími (nebo muřími?, nevím, nebylo jí na mikrofonu v Poslanecké sněmovně rozumět a do stenozáznamu jsem se kvůli svému vyššímu tlaku raději nedíval) nožkami.
Inu uvozovky proto, že dramaturgové oněch televizních stanic zřejmě netuší, že každý občan ČR si DVD s těmito filmy, které stojí pár pětek, může donekonečna pouštět na svých videopřehrávačích, i když, pravda, ve specializovaných obchodech přijdou některé doslova na pár stovek.
Ale proč to píšu.
Mám kamaráda, myslím, že se jmenuje Josef nebo Láďa, už si nevzpomínám, protože už je taky v penzi, a kdykoliv k němu zajdu, tak se ho ptám nejen, jaký je zrovna den, ale i jak se jmenuje. Nu, k tomuhle Milanovi nebo Vencovi jsem opět jako každoročně zavítal, abych s ním den před Silvestrem oslavil Silvestra, vlastně spíš začátek nového roku, který jistě bude pro nás – penzisty – veselejší, protože nám politická elita přilepší nějakou tou padesátikorunou, když nám náš třísetmiliardový důchodový fond, na který jsme si léta prací svých rukou či činností svých hlav ukládali, sprostě ukradla tím, že ho v 90. letech udělala součástí státního rozpočtu.
Když jsem tedy ke svému kamarádovi 30. prosince přišel, zděsil jsem se. V obýváku, tedy v jediném obýváku, který obýval, voněl vánoční stromeček.
„Odkdy si kupuješ vánoční stromeček,“ ptal jsem se zděšeně věda, že můj kamarád Venca nebo Jirka od té doby, co se rozvedl, na všechny tyhle křesťanskopohanské tradicionalistické blbosti zanevřel. A to bude už aspoň dvacet let.
„Dyk víš, že já si přece na Vánoce stromek nikdy nekupuju,“ odpověděl dotčeně. „Kdepak bych vzal sedumset, jsa důchodcem?“ dodal.
„No a tedy…,“ nedopověděl jsem otázku.
„Ten jsem si vyzved u odpadkovýho kontejneru, kde ležel odevzdán k dalšímu zpracování,“ konstatoval můj kamarád Jarda nebo Míla lakonicky. „Nějakej současnej nabob ho tam už teď odložil, a tak si dělám Vánoce až teď.“
„Před Silvestrem?“ zděsil jsem se.
„Dyk víš, že bez toho voňavýho jančení nemůžu bejt a se svým důchodem si stromeček na Štědrej den nemůžu dovolit,“ dodal a vyndal z lednice flašku meruňkovice, a pak jsme slavili, už ani nevím co.
Ale proč to všechno vykládám. Když můj kamarád Pepa nebo Láďa nebo jak se jmenuje slavil šedesátku, připravil jsem si pro něj holdovací řeč. A v ní jsem všechny jeho životní etapy zaznamenal prostřednictvím filmových titulů vydaných na DVD. Zjistil jsem totiž, že řada názvů těchto filmů s jeho životními etapami úzce souvisí.
Tak např. jeho postpubertální období je charakterizováno filmy jako Slunce, seno, erotika, Casanova 70, Lásky mezi kapkami deště, Hallo Dolly Buster, Svedená a opuštěná, Obušku z pytle ven, Ptáci a Tažní ptáci, Radost až do rána, Na pytlácké stezce, Hej rup!, nebo především Svět patří nám. I když na druhou stranu je fakt, že v některých případech se v jeho případě jednalo o Krkonošské pohádky, které nám vyprávěl Baron Prášil, protože Karel nebo Míla, nebo jak se můj kamarád jmenuje, si rád vymýšlel a vytahoval se, neboli kecal. Takže jeho vyprávěnku o Ostře sledovaných vlacích a napodobení legendární scény s orazítkovaným zadečkem jsme brali s rezervou.
Na druhou stranu v souvislosti s jeho politickou činností přicházely v úvahu tituly jako Ať žije republika, Rudá záře nad Kladnem nebo Zítra se bude tančit všude, i když, pokud vím, tak můj kamarád Franta nebo Olda tancovat vůbec neumí. Proto také vzápětí přišlo jeho Pokání a Pohrdání, čili Žert, z čehož vyplynulo, že z Honzy nebo Jardy se tak postupem doby stal Nepřítel státu.
Jak jsem dále uvedl ve svém oslavném holdovacím referátu k jeho šedesátinám, na druhou stranu život našeho oslavence, který se vytahoval, přestože nedokonalou, hrou na klavír, bezesporu charakterizují filmové tituly jako Roztomilý člověk, Nezbedný bakalář, Blbec z Xenemünde, Pianista, Falešná hra, Ulice zpívá, Hudba z Marsu, a dále filmy Hostinec u kamenného stolu, Mladé víno, Bouřlivé víno a Zralé víno, a opět Radost až do rána a – kupodivu – pokrytecká Mravnost nade vše.
Pak jsem se ve svém holdu dostal k choulostivému období, jehož intimitu jsem mezi přítomnými nechtěl rozkrývat, tím spíš, že jsem o ní věděl velmi málo. Nicméně my někteří muži máme másla na hlavách dost, abychom si připomněli tituly jako Nejlepší ženská mého života, Četník se žení, Sňatky z rozumu, Smrtonosná past, Jeden čehý a druhý hot, Zlá krev, Hříšní lidé města pražského, Nevěra, Nikdo nic neví a najednou Tři v tom, a potom Křtiny, následované filmy Slunce, seno a pár facek, Jak dostat tatínka do polepšovny, Holka na zabití, Provdám svou ženu, Vetřelec, Důvod k rozvodu, Rozvod po italsku, až konečně přišlo (soudní) Osvobození…
Pokud jde o mého kamaráda Vendu nebo Jiříka, ale i pro některé z nás, pak pasoval příznačný titul Já, truchlivý bůh…
Na závěr své holdovací řeči jsem si u příležitosti oslavencova zatím posledního životního období nechal tyto filmové tituly, které ho – ale i mnohé z jeho vrstevníků, tedy nás – velmi dobře charakterizují, a sice: Faunovo velmi pozdní odpoledne, Díky za každé nové ráno, Tonoucí se i stébla chytá, Konec agenta W4C, Vinnetou – Poslední výstřel a Aťžije nebožtík…
Avšak za nejlepší filmový titul ve všech předchozích souvislostech považuji Nekonečný příběh.
Ale protože každý příběh, i ten nekonečný, musí mít parabolu, neboli návrat k začátku, nebo hyberbolu, neboli nadsázku?, teď už nevím, můj kamarád Venca nebo Pepan je už taky v penzi, tak ještě připomenu českou komedii Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela. Vzpomínáte, jak se tam americký detektiv Nick Carter udiveně ptá českého policajta Ledviny: „Vy se u vás neboxujete?!“ A komisař Ledvina mu s taliánem v ruce lakonicky odpovídá: „My se u nás fackujeme.“
A já se ptám, ví p.t. čtenář, v kolika českých filmech padla pravá česká facka (a teď nemám na mysli onu jihočeskou Troškovu selanku)? Mockrát! To byste nevěřili, co facek padlo v českých filmech!
Takže se vrátím k oné paní poslancové a jejím kuřím (muřím) nožkám. Víte, kolikrát bych fackoval české poslance za prznění češtiny? Nejspíš bych použil i boxerský úder. Zvláště, když „diskutují něco“ namísto „o něčem“! Nebo když „hlasují něco“, a nikoliv „o něčem“. Nebo když je podle nich přítomno „93 poslanců“, namísto správných „93 poslanci“. (A kde jsou ti zbylí, když mají být v práci a já je musím živit?!) Také by se páni (a dámy) zákonodárci měli sjednotit, zda jde o „pozměňující“ či o „pozměňovací“ návrh. Za mých mladých let byl druhý případ správně, avšak jeden proslule fackující poslanec (dříve ministr) přišel náhle s první – nesprávnou – variantou a všichni jako blbci se po něm začali opičit, snad aby od něj nedostali nafackováno…
A také by se páni a dámy poslancové měli od svých asistentů (nebo amatérských divadelníků) nechat poučit o svém mluveném projevu, protože např. za našich školních let zvyšoval při hlasitém čtení intonaci na konci věty při náhlém spatření otazníku pouze žák čtvrté (pomocné) třídy. I amatérští divadelníci si s touto záležitostí vědí rady, bohužel vedle poslanců ani mnozí čeští „televizníci“…
Jo, a abych se vrátil k onomu posledně zmiňovanému DVD – Nekonečný příběh. Mnoha našich poslanců by se už týkat neměl, že? Ale o tom bychom měli rozhodnout my, že? Sláva nazdar! Ať žije Jarda Hašek!