KAREL SÝS
Dlouholetým hitem české televize, českých nakladatelů a knihkupců (a nejen českých) je druhá světová válka, respektive vítězné tažení německých armád a posléze utrpení německých zajatců vražděných Stalinem a jeho pohůnky.
První světová válka zůstává jaksi ve stínu. Výjimku představuje obsáhlá kniha Seana McMeekina ČERVENEC 1914 nesoucí podtitul Poslední dny před válkou (CPress, Brno, 464 str.).
Na rozdíl od „druhoválečné“ produkce už zcela bezostyšně fandící Hitlerovi McMeekinova kniha dosti nestranně líčí poslední mírový měsíc roku 1914, jemuž ovšem předcházely četné světodějné i epizodní události, diplomatická jednání i politické podrazy, tajné smlouvy a ekonomické otřesy.
Hned zkraje řekněme, že autor zpochybnil zavedené klišé o krvavém Vilému II., který už díky svým výbojným, vzhůru zašpičatělým knírům rozpoutal světová jatka dosud (v moderních dějinách ovšem) nevídaného rozsahu. Vše bylo složitější, nechceme-li říci s klasikem, že všecko bylo jinak.
Vinu nesou mnozí a žádnou tehdejší velmoc nelze vyvinit.
Geopolitické kostky byly onoho horkého léta znovu vrženy a v pozadí – jako vždy – stály dlouhodobé strategické zájmy: boj o kolonie, suroviny, přístupy k mořím, o nové rozdělení světového koláče.
Sarajevský atentát na nešťastného Ferdinanda, který rozhodně nebyl takovým zloduchem, jakým ho líčila zejména česká prvorepubliková popřevratová literatura, byl jen rozbuškou, jakých bylo připraveno více.
Kniha přesvědčivě dovozuje, že světodějné události mají stejný základ jako domácí hádky –účinkují v nich lidé, kteří se blýskají na banketech a přehlídkách, v divadelních lóžích a korunovačních průvodech, aby svlečeni do nedbalek a pyžam padali do propadliště coby loutky ovládané osudem, který s nimi neúprosně smýká po scéně.
Ta pyžama neuvádím zbytečně – vskutku sehrála důležitou roli, neboť v období bez spolehlivých telefonů se díky náladově fungujícím telegrafům přijímala rozhodující opatření za hluboké noci, kdy monarchové i předsedové jejich vlád byli neurvale buzeni pobočníky, případně z obavy před nejvyšším hněvem vzbuzeni nebyli a probouzeli se do již zcela jiného světa. (Zdá se neuvěřitelné, že telegramy, jež rozhodovaly o bytí a nebytí celých říší, byly na obou stranách zasílány z obyčejných poštovních úřadů!)
V úterý 28. července 1914 v 11.10 Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku francouzsky napsaným telegramem! Italský novinář Luigi Albertini tehdy prohlásil: „Poprvé v dějinách bylo vyhlášení války učiněno prostřednictvím telegramu.“
Když s jistým důležitým ruským telegramem vzbudili francouzského premiéra Vivianiho, vykřikl: „Dobrý bože! Nejenže ti Rusové pijí, ale oni navíc ani nespí!“
Ve dne se sice rovněž jednalo, ale mocipáni si vždy udělali čas na nóbl obědy či večeře, během nichž probíhaly mobilizace částečné i všeobecné, a zatímco patricijové drželi siestu, miliony plebejců směřovaly k již neodvratnému konci.
Do duše nikomu nevidíš a tak i autorův vhled do nitra jednajících osob je třeba brát s rezervou. Přesto když se pokouší analyzovat pohnutky všech zúčastněných „hráčů“, brilantně se mu daří odhalit jejich bezútěšnou rozpolcenost – mezi hrůzou z války a neodolatelným pudem bojovat a vítězit.
Zatímco vojenský stroj se již rozběhl a nebylo v lidských silách ho zastavit, ještě stále se doufalo, možná jen tak naoko, ale navenek přece jen doufalo. Car Nicky s císařem Willym se pro uklidnění svědomí i z obyčejného lidského strachu častovali telegramy, jež se však vinou pošty časově míjely a neúměrně dlouho vzdorovaly šifrantům a dešifrantům, a i proto budily naděje tam, kde pro naději již neexistoval reálný podklad a naopak vzbuzovaly opačné vášně, nedůvěru a zlobu tam, kde šlo o pouhý omyl v přepisu.
Kniha dává učebnicovou odpověď na věčnou otázku, jaká je úloha osobností v dějinách. Osobnosti hrající v tomto tragickém kusu vycházejí vesměs ostudně. Navíc se jejich charaktery v průběhu dramatu mění. Náčelník rakouského generálního štábu Conrad von Hötzendorf – pověstný jestřáb, se v okamžiku nezvratného zlomu změní v bezmála bojácnou holubici, podobně jako pověstný německý generál Helmuth von Moltke, zatímco váhaví střelci, zprvu se oddávající planému pacifistickému filozofování, se nakonec projeví coby nesmiřitelní dravci, jako rakouský ministr zahraničí Leopold Berchtold nebo německý říšský kancléř Theobald von Bethmann Hollweg. Na ruském jevišti stojí proti sobě rozkolísaný car Mikuláš II. a ministr zahraničí Sazonov, který vsadil vabank na válku. Ve sladké Francii horkokrevný prezident Raymond Poincaré převálcuje váhavého premiéra René Vivianiho. A imperiální třešnička na dortu: britský ministr zahraničí sir Edward Grey hraje na obě strany, aby nakonec pustil ze řetězu krvelačného Winstona Churchilla. Poprvé se naplno projeví bezmoc monarchů, které si všichni ti generálové v uniformách i ve fracích otočili kolem prstu. A nakonec Srbové, kvůli nimž se celý ten tyátr údajně seběhl. Ti jako první pochopili, že si ukrojili příliš velké sousto, ale nenašli a ani nemohli najít východ z labyrintu. Celý ansámbl se zaklínal Ctí a dovolával Prozřetelnosti, a přece všichni bez výjimky by měli být prokleti.
Kletby se ovšem jako vždy snesou jen na poražené, zatímco neméně vinní vítězové jezdí na bílých koních před mávajícími davy mravně i tělesně zmrzačených čekatelů příštího světového konfliktu.
P.S., které už v knize není:
Potentáti, kteří rozhodovali o válce a míru, dozajista nevěděli o dopisu, jejž 17. listopadu 1889 poslal americký spisovatel Mark Twain z Vídně Nikolu Teslovi:
„Jestlipak máte rakouské a anglické patenty té destruktivní hrůzy, kterou jste vymyslel? Pokud máte, zda byste nechtěl stanovit cenu a zplnomocnit mě, abych je prodal. Znám ministry obrany obou uvedených zemí. V Evropě budu ještě rok. Před několik dny zde v hotelu skupina zájemců mluvila o způsobu, jak se národy mají připojit k carovi a odzbrojení. Radil jsem jim: vyzvěte velké vynálezce, aby vymysleli něco, proti čemu by flotily a armády byly bezmocné. Tak znemožníte válku. Nepochybuji, že už o něčem podobném uvažujete, že se připravujete vyhlásit světu mír a odzbrojení prakticky a nezvratně. Vím, že jste velmi zaneprázdněný člověk, ale ukraďte trochu času a napište mi pár řádků.“
Twain měl zřejmě na mysli proslulé paprsky smrti, jejichž vynález byl Teslovi připisován. Jenže i paprsky smrti byly na válkychtivé zelené mozky krátké, každý věřil, že právě jemu se vyhnou, zatímco se světem to už šlo neodvratně z kopce.