EVA FRANTINOVÁ

Dostala se mi do rukou mapa Prahy. „Seznamte se: Vinohrady – La dolce vita pražské smetánky“, přečetla jsem si na jejím rubu s úžasem v očích a s pýchou, jaké to mám štěstí zde od jednoho roku bydlet. Nápis je pěkně „vyvedený“ na pozadí obkladů stanic metra trasy A náměstí Míru. Můj tatínek těm boulím říkal prsa a antiprsa, ale mapa mne poprvé poučila: „Reliéfní obklady metra patří k pražským designovým ikonám.“

Poté následovalo další poučení: „Tato rezidenční čtvrť má všechno: elegantní architekturu, skvělé restaurace a kavárny, kulturní stánky i zeleň – a přitom je jen pár minut od historického centra. Zdobné secesní fasády a ulice lemované vzrostlými stromy lehce připomínají Paříž, přičemž kvalita místních kaváren se s ní směle může rovnat – i proto jsou Vinohrady velmi vyhledávanou adresou. Představíme vám okolí náměstí Míru, pomyslného středobodu této čtvrti. Dnešní podoba Vinohrad vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy se do zdejších nově vybudovaných činžovních domů a vil stěhovali hlavně lidé z vyšší střední vrstvy včetně oceňovaných umělců, jakými byli třeba bratři Čapkové, či sochař Ladislav Šaloun…“ A poučení další: „Vinohrady žijí příjemným rezidenčním životem. Mezi starousedlíky, jejichž rodiny tu bydlí už několikátou generaci, se přistěhovali mladí bohémové i pestrá směs cizinců z celého světa. Každou chvíli se zde otevírá další kavárna, bistro nebo restaurace. Náměstí Míru samotné pak oživuje venkovní piáno v celoročním provozu či nedaleký Poesiomat, jakýsi ‚jukebox na poezii‘ s nahrávkami autorských přednesů české a americké poezie. Vypadá jako hlásná trouba ve tvaru obráceného písmene J – je zároveň skulpturou i funkčním zařízením.“

Doporučené podniky jsou: Copffee Room, La Bohéme Café, Monolok cafe, Momoichi Coffetearia, If Café, Lazy Eye, Dish, Las Adelitas, Bruxx, trochu skromněji se vyjímá Zmrzlinář, Pavilon, Sokolovna, U Bulínů…

Pamatuji tu „obyčejné“ starousedlíky, kteří chodili k mlékaři ve Varšavské ulici a to mléko se nalévalo z konví, anebo do pekařství na Francouzské, do Nápojky, do bufetu Valdek nebo k Hulatům, pamatuji devadesátiletou paní Dvorskou, kterou na refýži porazilo auto a mluvilo se o tom léta, pamatuji svého prvního opilce, pana Ditrta – dnes by z něj byl uznávaný bohém, lidového vynálezce Nováka v nejvyšším patře našeho domu, který vymyslel kladku na vytahování uhlí ze sklepa až do nejvyššího patra, pamatuji děti, které se spolu se mnou učily hrát v hudebních kursech bývalého ÚKDŽ, a hráli jsme na nástrojích, na které nemohlo venku pršet, a četli jsme knížky i té americké poezie, které nás zas až tak neuchvátily, pamatuji tu i cizince – někdy v sedmdesátém zpíval v Grébovce sbor až z New Yorku a já jsem se klidně bavila rukama nohama s jednou jeho členkou, pamatuji kina, která už nejsou, restaurace… Restaurace Na Kozačce připomíná po rekonstrukci chladnou šedou krabici – jakousi kancelář vysokých cen. Restaurace U Jirásků s krásnými malbami uvnitř na stěnách končí – i s malbami, které se nedávno otloukly, protože tu „bude Café bar“… Zbytek smutných štamgastů chodí posedět do Chodské – jak dlouho ještě?

Vlastně sem do tohohle Montmártru – s ubohým platem a s pár vydanými knížkami – ani nepatřím. Jsem tu jen omylem, stejně jako hrstka dalších obyvatel, obyvatel neumělců, nebohémů, necizinců. A za hranicemi naší čtvrti žije kdo?