JIŘÍ TUŠL

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Na Filozofické fakultě Univerzity Konstantina Filosofa v Nitře je Ústav literární a umělecké komunikace, v němž pracuje kolektiv představitelů mladé slovenské kritiky a literární vědy. Jejich prací je mimo jiné čtyřdílná publikace nazvané Priemet súčasných civilizačno-kultúrných trendov do slovenskej literatúry vydaná v roce 2008, která je pokusem o analýzu průniku kultury a civilizace v jejím současném stádiu do poezie a prózy současné slovenské literární generace. Blíže se jí ve své studii Nové obnažování podstaty: česko-slovenské vztahy v trojí projekci (Josef Jirásek, Albert Pražák a Alexandr Mach)věnoval pracovník Ústavu slavistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Ivo Pospíšil. Jeho práce se zabývá vztahy mezi našimi národy nejenom z hledisek kulturních či literárních, ale i celospolečenských a politických. Odhlédneme-li od převážně historizujícího textu vymezeného v názvu, pokládá si Pospíšil v souvislosti se současnou slovenskou literaturou a literární vědou dvě zásadní otázky a zároveň na ně odpovídá. Dovolte, abych tuto část ve zkratce ocitoval: Quo vadis, slovenská literaturo? A ovšem Quo vadis, slovenská literární vědo, resp. kritiko, historie a teorie? Na první otázku podle Pospíšila odpověděli sami autoři (tedy autoři výše zmíněné práce z Ústavu literární a umělecké komunikace v Nitře) zjištěním, které je Pospíšilem shrnuto do konstatování, že „odhalili identifikaci s novým, hledání nového jazyka až po pronikání k hlubině jazyka a bytí a průniku básně a lidského bytí až po pesimistickou bezvýchodnost současnosti.“ Na druhou otázku tedy Quo vadis, slovenská literární vědo, respektive kritiko, historie a teorie odpovídá Pospíšil, že slovenská publikace „rozvíjí nový pohled metodami, jež však zcela nové nejsou a ani být dost dobře nemohou. Pod povrchem jazyka dnes přijatelného diskursu se tají stará ideografie, tematologie (látkověda), poetika a stylistika na pozadí výrazové estetiky nitranské školy s pragmatickou poetikou tradiční i novější. Určitá živost, otevřenost a střídmost, vědomí souvislostí, tedy jistá míra pokory, jsou vývojovou výhodou této mladší slovenské literární kritiky a vědy oproti některým jejich českým vrstevníkům“.

ĽUBOŠ JURÍK

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Vychádzam z predpokladu, že o tejto zaujímavej téme je najlepšie a najpoctivejšie uvažovať z pohľadu autorského. Teda vychádzať a opierať sa o vlastné dielo, ktoré sa v menšej či väčšej miere zaoberá česko-slovenskými vzťahmi a tým ilustruje opodstatnenosť hovoriť o vzájomných väzbách. Netrúfnem si totiž posudzovať obecný stav česko-slovenských literárnych vzťahov a vzájomného ovplyvňovania a už vôbec nie ho hodnotiť. Nie som literárny kritik, ani literárny vedec či literárny historik, aby som si prisvojil právo na úsudky a súdy, aby som sa zaoberal takým zložitým fenoménom, ako je prienik českej a slovenskej literatúry. Ale keď sa môžem opierať o knihy, ktoré som sám napísal a ktoré sa toto tematikou zapodievajú, tak pociťujem väčšiu mieru voľnosti, aj s prípustným rizikom omylu.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Nenápadná brožovaná knížečka ruského spisovatele Vadima Fedorova (1966) žijícího v Praze (na přebalu čteme, že „již téměř dvě desetiletí považuje Česko za svoji druhou vlast“) je nazvána KOKS A JINÉ POVÍDKY (220 str., 2016, ISBN 978-80-270-0346-4) a vcelku neprávem by mohla uniknout pozornosti literární kritiky i čtenářů. „Knížka do kapsy“, na první pohled vcelku tuctová, včetně erotické fotografie na přebalu a dráždivého názvu, které by svědčily spíše o triviálním obsahu, zaujme dílem literárním ztvárněním, dílem pohledem na představený svět. Současně je Fedorovovou „ prvotinou v češtině“, resp. první knihou přeloženou do českého jazyka (spisovatelem a překladatelem Andrejem Fozikošem). Stejně česká jako ruská, patří vlastně oběma literaturám (z pohledu tzv. areálového studia).

KAREL SÝS

Po kyticích, zahradách a aktech Eva Fišerová tentokrát postavila výstavu na andělech a pávech. Pávy ostatně nechala přiletět i na svou první výstavu v roce 2008 v Praze 8 Na Korábě.

JOSEF ONDROUCH

Jde o vánočně novoroční programový dárek naší veřejnoprávní TV. V anonci ČT uvádí tento zmetek takto: „Britská královna Alžběta II. je známá a oblíbená po celém světě a snad každé malé dítě by o ní dokázalo říci alespoň jednu větu. Docela jinak už je to ovšem v případě jejího muže, prince Philipa. Co o něm široká veřejnost vlastně ví? Že je vysoký a používá velmi suchý humor? Dnešní dokument si klade za cíl lidem postavu tohoto ‚muže ve stínu‘ alespoň trochu osvětlit. Philip se narodil roku 1921 na řeckém ostrově Korfu jako potomek hned dvou královských rodů. Přesto jeho dětství poznamenala nouze a také nebezpečí. V důsledku vojenského puče v Řecku se rodina se čtyřmi dcerami a teprve ročním princem musela přesunout do Francie, kde žila odkázána na milost a nemilost bohatším příbuzným. Traduje se, že princ v době školní docházky neměl ani kabát, jak byli chudí. S Alžbětou se setkal několikrát již v dětství, protože byli vzdálenými příbuznými. Pověstná jiskra ale přeskočila až roku 1939, kdy sice Alžbětě bylo pouhých třináct let, ale pohledný vysoký mladík na ni mocně zapůsobil. Svatba proběhla o celých osm let později a Alžběta s Philipem jsou svoji už neuvěřitelných sedmdesát let. Ve filmu uvidíme řadu dosud neznámých archivních záběrů ze života královské rodiny, v nichž tentokrát nebude hrát ústřední roli panovnice, ale muž, který dle protokolu vždy kráčí dva kroky za ní.“

PAVOL JANÍK

V autorskej spolupráci doc. PaedDr. Igora Lomnického, PhD., a PaedDr. Štefánie Kuzmovej, PhD., vznikla odborná publikácia Tvorivé aplikácie etickej výchovy v mimoškolskej činnosti, ktorú vydala Filozofická fakulta Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre (2016). Prvý autor pedagogicky pôsobí na Katedre všeobecnej a aplikovanej etiky FF UKF a druhá autorka je kultúrnej verejnosti známa ako renomovaná slovenská poetka Jana Štefánia Kuzmová, ktorá sa tiež venuje pedagogickej činnosti v rámci literárno-dramatického odboru Základnej umeleckej školy v Hlohovci.

JIŘÍ STANO

Lidi drazí, mám strach. Panebože, jaký já mám strach! Bojím se všeho, co vnesla do našeho, tj. i do mého, života úspěšně transformovaná demokracie, okořeněná pravdou a láskou.

BLANKA BAJČÍKOVÁ

Píšeme si

V LUKu č. 44 mi neunikla báseň Karla Sýse J. H. Spolu s fotografií s titulkem Sibiřský vlk Jarda Holoubek. Vzpomněla jsem si, že bych tohoto člověka měla vlastně znát, podle jména tedy ano. Ovšem název mého oblíbeného filmu Muži nestárnou nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Proto jsem v nejistotě a obavě ze ztrapnění raději vyčkala. Teprve z dalšího LUKu (č. 47) jsem vyrozuměla, že šlo vlastně o nekrolog, i když chyběl černý rámeček a tradiční zamyšlení „za“.

EVA FRANTINOVÁ

Dostala se mi do rukou mapa Prahy. „Seznamte se: Vinohrady – La dolce vita pražské smetánky“, přečetla jsem si na jejím rubu s úžasem v očích a s pýchou, jaké to mám štěstí zde od jednoho roku bydlet. Nápis je pěkně „vyvedený“ na pozadí obkladů stanic metra trasy A náměstí Míru. Můj tatínek těm boulím říkal prsa a antiprsa, ale mapa mne poprvé poučila: „Reliéfní obklady metra patří k pražským designovým ikonám.“

JIŘÍ ŽÁČEK

Zdravice pro Luďka Hesse

k jeho 70. narozeninám

Pohanští bohové nám vládnou za zády.

Satyr se vtělil v olbřímího Luďka Hesse,

prohání útlé rusalky a kypré najády

a roztouženě ržá, když si je k milování nese.

VÁCLAV HONS

Letní tání

tak motýli

snad jen na chvíli

JAROMÍR ŠIMR

Beznaděj

Tisíce lidí před námi hledaly

ostrov pokladů.

Dnes by brali ostrov,

kde lidé nevědí nic o hladu.