BLANKA BAJČÍKOVÁ
Píšeme si
V LUKu č. 44 mi neunikla báseň Karla Sýse J. H. Spolu s fotografií s titulkem Sibiřský vlk Jarda Holoubek. Vzpomněla jsem si, že bych tohoto člověka měla vlastně znát, podle jména tedy ano. Ovšem název mého oblíbeného filmu Muži nestárnou nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Proto jsem v nejistotě a obavě ze ztrapnění raději vyčkala. Teprve z dalšího LUKu (č. 47) jsem vyrozuměla, že šlo vlastně o nekrolog, i když chyběl černý rámeček a tradiční zamyšlení „za“.
Musím se proto vrátit v čase ke šťastnému roku 1985, který oficiální propaganda označuje za „totalitní“, ale mně, vždy svobodomyslné a svobodymilovné, nikdy svoboda nechyběla. Časopis Svět v obrazech tehdy vyhlásil pro všechny, i amatérské výtvarníky, akci s názvem Malujeme Svět, která se měla odehrát na břehu známého třeboňského rybníka. Zájemci se mohli přihlásit podle svého naturelu do pěti různých „vesniček“, kde se ubytují – pravěké, Alšovy, Gauguinovy, Picassovy a Renčínovy. Ve školních letech jsem navštěvovala „výtvarku-lidušku“ s nijak valným úspěchem, zůstal jen oblíbený koníček. Protože ve výtvarném umění zastávám směr spíš realistický až konzervativní, zvolila jsem vesničku Alšovu.
Město Třeboň nás všechny přivítalo modrou oblohou, sluníčkem, skvělou náladou. Protože Mikoláš Aleš byl znám jako malíř a ilustrátor, který obdivoval a preferoval ve své tvorbě zejména husitské období, i Alšova vesnička se nesla v „husitském“ duchu. Náčelníkem vesničky byl pochopitelně „Jan Žižka“ – básník Jaroslav Holoubek. Tento „chlap jako hora“ se zjevem na Žižku jistě hodil. Osobně jsem s ním nepromluvila, nebyla ani příležitost, „bratr Žižka“ se totiž nejvíc ukazoval ve společnosti jisté „neandrtálky“ z vesničky pravěké.
Všechny vesničky zabíraly autokemp. Jako pravověrný „čundrák“ jsem měla s sebou malý stan – „pralinku“, ale nebylo nutné ho vůbec rozkládat, protože kupodivu bylo volné místo v chatičce. Noční život, „pijatika“ apod. mi nic neříká, proto jsem se – možná ke své škodě – s nikým z ostatních účastníků blíže nepoznala. Nebylo by však marné někoho poznat po víc než 30 letech.
Nedělní dopoledne se neslo ve znamení mohutného spontánního průvodu městem. Občas si vzpomenu na některá volaná hesla, např. „Žízeň Paula Gauguina, to je naše doména!“ Někdo vykřikoval i „Regentem se opijeme!“
Hlavní program – malování – se odehrávalo nejen ve městě, ale hlavně na břehu rybníka Svět. Počasí bylo tak nádherné, že stříbřitá hladina lákala nejen k malování, ale hlavně ke koupání. S klidným svědomím můžu prohlásit, že jsem Svět několikrát přeplavala. Z malířských pomůcek jsem měla s sebou pouze skicák a pastelové křídy, ale vedlejší kolega – bohužel neznám jeho jméno – mi věnoval dvě desky natřené podkladovou barvou a dovolil, abych si smočila štětec v jeho paletě. Vznikly tak tedy dva obrázky, které jsem později (v roce 2001) dala zarámovat a pověsila je na stěnu. Ještě později (v letech 2003-6) byly uskladněny spolu s mými dalšími „arcidíly“ v „bejkárně“ na statku v Neustupovských Otradovicích, kde jsem tehdy bydlela. Kdosi neznámý všechny mé „výtvory“ odcizil. Může mě jen potěšit, že má „tvorba“ přece jen za něco stála, alespoň tedy za krádež.
Číslo časopisu Svět v obrazech, které bylo celé věnováno třeboňské akci, jsem si pochopitelně koupila a na některé fotce jsem se našla, ovšem při několikerém stěhování také vzalo za své.
S básníkem Jaroslavem Holoubkem jsme se tehdy před 31 lety bohužel minuli, na tomto světě už ho nepotkám, ale doufám, že se setkám alespoň se Zdeňkem Hrabicou „Hrabošem“, když už ne kvůli této akci, pak alespoň proto, aby mi podepsal svou knihu Tváře bez retuše.