VLADIMÍR KOLÁR

V neděli 26. března 2017 zemřela ve věku 65 let zpěvačka Věra Špinarová

 

Milá Věrko,

ukončit svou uměleckou i lidskou pouť na pódiu tváří v tvář svým obdivovatelům může být pro někoho symbolické a záviděníhodné, ale přiznám se, že mně to tak nepřipadá. Tvůj skvostný zpěv sice zůstal navždy zachován na deskách a televizních záznamech, ale jedna svérázná a nenahraditelná bytost se vytratila a bude nám chybět.

A tak za Tebou aspoň do toho neznáma posílám pár slov, která mě v těchhle smutných chvílích napadají. V roce 1962 jsme se spolu na tři týdny potkali na táboře ve Vrátné dolině na Slovensku. Naši tátové v té době pracovali na dole Eduard Urx, který tento tábor pořádal. Já tehdy byl už týden s občankou, takových „přestárlých“ tu moc nebylo, převahu měli děti z tvé věkové kategorie, tedy o pár let mladší. Já, fyzicky snad mužný, ale jinak ještě infantilní, jsem byl na táboře neskutečně obletován dívkami, což se mi nepoštěstilo už nikdy v další fázi života. Ale nejbližší jsme si byli my dva, třebas byla o tři a půl roku mladší. Nějak víc než já jsi byla usazena v reálném životě. Bylas pro mne zdrojem informací, na které jsem sám nepomyslel, díky tobě jsem věděl vše o vývojových peripetiích a snech tvých dospívajících kamarádek z tábora. Krásná byla tvoje odzbrojující přímočarost a upřímnost, nenapodobitelná srdečnost, kouzlo vybuchujících emocí. Ale mluvili jsme spolu nejenom o trablech puberty. Zaujalo tě, že jsem byl táborovým kronikářem a že píšu básně, mne zas, že chodíš na housle a že znáš kdejakou písničku. I o naší „umělecké“ budoucnosti jsme si tedy občas povídali. Jednou nás nějak naštvala naše vedoucí, tak jsme spolu na chvíli utekli z tábora a vyšplhali na nejbližší kopec. Ze skalního masivu jsme okouzleně koukali po krásné krajině. Strašně nás vyděsilo klubko zmijí, které jsme objevili kousek od našich nohou. Chytl jsem Tě za ruku a rychle vlekl pryč do bezpečí. Když jsme se konečně zadýchaní zastavili na lesní pěšině, vrhla ses mi coby svému „zachránci“ kolem krku a na tvář mi vtiskla pár pus. Smáli jsme se pak, že to bylo klubko těch zmijí vedoucích.

K mým „uměleckým“ činnostem na táboře patřilo i fotografování. Samozřejmě ses stala i Ty několikrát mým objektem. Když jsme se autobusem vraceli do Ostravy, napsalas mi svou adresu, dosud ji mám v tehdejším zápisníku: Ostrava-Poruba, Nezvalovo náměstí 844. Na ni jsem Ti slíbil poslat fotografie. Po návratu jsem v závodním klubu dolu Eduard Urx v temné komoře vyvolal film a na zvětšováku udělal několik snímků. Fotograf, který mě sem pustil, si pak fotky prohlížel. Ty, na kterých jsi byla ty, ho zaujaly nejvíc. To je přece Věrka, říkal, jednu fotku můžu dát novin, ostatní předám Špinarovi, dneska se s ním uvidím. A tak už jsem Ti neměl co poslat, což mohl být nejlepší důvod, abych Ti napsal. Vždyť i ten výtisk závodních novin s fotkou Ti určitě donesl Tvůj táta.

V Ostravě jsem už pak bydlel jen krátce. Ale za pár let začala Tvá hvězdná sláva, zpovzdálí jsem ji nadšeně sledoval. Ne vždycky měly Tvoje písničky skvělé texty, ale zpěv byl vždycky úžasný, někdy mi Tvůj nevšedně zvučný alt, ten božský hlas pronikl doslova pod kůži, ovládl a rozduněl celé tělo. Nadchla mě Tvá první deska Meteor lásky, Tvůj úžasný výkon v písni Bílá Jawa 250. A stejně nezapomenutelná je Tvá píseň Jednoho dne se vrátíš, jeden z nejkrásnějších pěveckých výkonů, který poznala tato země. Sám jsem si ji dnes znovu pustil, silnější vzpomínku na Tebe si neumím představit. I proto Ti dnes, značně opožděně, píšu.

S úctou VLADIMÍR KOLÁR