KAREL KONRÁD
Hromotluk, který byl s to tavit ledové kry.
Jako famózní profesionální ragbyový hráč, z něhož čpí napětí a vysoká nebezpečnost hry i řev publika – vše tohle v něm bylo a již na první pohled jsi to vycítil, vytušil. Hora žilnatá, hrouda, jak sám o sobě pravil
Žádný básnický úhoř – ale delfín, lastury ruských moří.
Ale, panečku, když recitoval, byl jako lvoun!
Měl výsadní způsob Vesuvu, on, pro něhož já znamenalo málo.
Napadlo tě, když jsi ho kradí pozoroval, že by mohl zcela dobře napsat: nekňourejte, básníci, podle notového klíče kočičích serenád, ale hřměte!
Neboť jeho múzou nebyly víly anebo najády, ale sám Perun…
Zatímco se naše tak zvaná proletářská poezie obírala větším dílem zpodobňování bídy, bezprávím a doutnáním vzpoury, hloubkou soucítění, ohýnky – poezie Majakovského byla plamenem…
Byl to vulkán. A jeho štěkavé útoky byly jako výstřely z moždířů.
FRANTIŠEK KUBKA
Dopřednášel. Usmál se zeširoka a utřel si z čela pot. Dal ruce do kapes, kymácivě se prošel po pódiu a sestoupil mezi davy, které jej obklopily. Bylo to všechno tak jednoduché, nedivadelní, nestylizované, nepatetické.
A minula léta a minou ještě mnohá, a kdo tam byl, v tom sále, nezapomněl.
BOHUMIL MATHESIUS
Své soudy formuloval přesně a jednoznačně. O Jeseninovi například řekl: „Básník minulosti, dobrý básník, ale básník minulosti. Myslím, že u básníka, v pojmu básníka má procento jeho vášně k přítomnosti a budoucnosti převažovat, hodně převažovat jeho poměr k minulosti. Nemá-li jej docela vyplňovat. Básník je tvůrcem nového života.“
ADOLF HOFFMEISTER
Fotografovali jsme se na balkoně. Díval se dolů na mravenčí Lazarskou ulici. Viděl jsem ho hledáčkem svého Zeiss-Ikonu: Tribun poezie…
Byl nabit svými verši a na každou věc, zdálo se, znal verš, který bručel jakoby pro sebe. A pak najednou zapřel ruce do stolu, odstrčil židli a začal recitovat. Sám od sebe. Snad z potřeby. Začal nad talířem a najednou jako by přerůstal lidské rozměry a zvedal se ke stropu. V pokoji mi rostl kavkazský strom. V pokoji mi rostl maják. Maják – Majakovskij.
Ruština je jazyk zvonů. Má přízvuk ze spěži. A ty zvony se rozezněly jeden po druhém z té věže-člověka, až burácely v uzavřené prostoře pokoje. Slova se stala zvukem, povely, písní, rachotila pochodem, hřměla děly. Teď stál. Tyčil se ke stropu, ruce v kapsách, vyzývavý, mračný pohled. Předměty kolem se zdánlivě zmenšily. Zdrobněly. Vidlička, talíř, slánka, jak to bylo směšně malinké.
JOSEF ZORA
Recitoval jsem úryvek z Máchy:
Nad dálkou temných hor
poslední požár plál…
Majakovskij byl dojat, říkal, že mi rozumí, a Máchovy verše jsem mu musil několikrát opakovat. Jeho vzrušení se stále stupňovalo. Když se dozvěděl, že báseň se jmenuje Máj, měl dětinskou radost ze shody Máj – Majakovskij. Dlouho si ta slova opakoval.
VÍTĚZSLAV NEZVAL
Jako nějaký gigantický pylon, který by prorazil střechu a přiletěl stropem, objevil se na naší scéně („Malá revue“ v Umělecké besedě, pozn. ks) dohola ostříhaný obr Vladimír Majakovskij a jal se recitovat své básně. My „kostýmovaní“ hleděli jsme na něho s úžasem ze zákulisí a divadelní sál se otřásal jeho hlasem, hlasem revoluce. Majakovského mohutný bas přibíjel rytmicky s akcentem na druhou slabiku verši svého Levého pochodu obecenstvo k židlím. Jeho otřásající číslo bylo mimo program a naše mladé obecenstvo, v němž se choulili ustrašení a uražení měšťáci, odměňovalo básníka bouřlivým spontánním potleskem. My účinkující bychom byli nejraději strhali ze sebe maškarní cáry a šli za básníkem, který zmizel z divadla právě tak záhadně, jak se tam objevil…
Zakládajíce si na obraznosti, jejíž pahorky jsme tenkrát zlézali, neměli jsme ani tušení, jaké velehory imaginace, plné revolučního vědomí, svíral ve své pěsti náš sovětský host. Nemohli jsme tehdy ještě tušit, jaký zranitelný a chladnou maskou zahalený cit skrývá a žárlivě střeží dva metry vysoký kolos. My, bojující tehdy o nový výraz poezie, jenž by zachytil skutečnost v její syrové emocionální kráse, měli jsme jen velmi mlhavé představy o boji, jejž bojuje geniální Majakovskij…
Vladimír Majakovskij zasedl v poezii tolik místa, že se to zdálo být menším duchům neslušné. Jeho lidský úděl proto ztroskotal. Odešel, avšak z výšky podstavce, na němž bude na náměstí Majakovského vztyčena brzy básníkova socha, se už dnes jeví jeho poezie tak veliká, jak veliká je.