Rozhovor s Petrem Žantovským
Petr Žantovský začínal jako novinář, ale v průběhu let byl také šéfem několika velkých nakladatelství (třeba Melantrich blahé paměti), a zejména vysokoškolským učitelem. Vyučuje dnes nejvíce na slovenských univerzitách, protože, jak to bývá, „doma není nikdo prorokem“. Vedle toho publikuje – je autorem jediné dosud vydané analytické knihy o polistopadovém vývoji české politiky a médií nebo monografické práce o tzv. televizní krizi v roce 2000. Jeho články znáte i ze stránek Literárních novin a LUKu. V posledních měsících je ale také každý týden k vidění v pražské TV Praha, kde vede rozhovory se zajímavými osobnostmi veřejného života. Jeho pořad má lehce ironický název Pražská kavárna. Proč?
Pojem „Pražská kavárna“ vnesl do veřejného diskursu prezident Miloš Zeman. Obsah je zřejmý: jde o určitou víceméně stabilní množinu lidí, kteří ignorují základní demokratické procedury, například výsledky voleb – když se jim nezamlouvají. Ti, kdo říkají – například o Zemanovi – „to není můj prezident“. Ale ano, je, ačkoli oni jej nevolili. Volila jej demokratická většina ostatních a pro toto období je prezidentem všech. V jiných volbách může uspět někdo jiný, o tom konečně je demokracie. Tu ale „pražská kavárna“ moc neuznává. Ráda by vládla všem a hned, aniž by k tomu potřebovala nějaký mandát od voličů. To ovšem není demokracie, nýbrž elitokracie, a té jsme si v různých formách, zejména spjatých s osobou Václava Havla, užili po roce 1989 habaděj. Přímá volba prezidenta před čtyřmi lety ukázala, že občané jsou dospělí, myslící a samostatně se rozhodující lidé, kteří volí bez ohledu na překotnou mediální masáž, provozovanou právě partičkami z „pražské kavárny“. K tomuto východisku vztahujeme také náš pořad na TV Praha. Proto jsme jej tak – ano, ironicky – nazvali, a proto byl také prvním hostem Pražské kavárny Miloš Zeman.
Když se podíváme na soupis hostů, kteří už prošli Pražskou kavárnou, je to skupina velmi pestrá – profesně i politicky. Podle čeho si hosty vybíráte?
Předně nám jde o to, aby host byla osobnost, která je výrazná, má jasné názory a zastává demokratické zásady. Podtitulem pořadu je motto „Otevřené rozhovory s otevřenými lidmi“. Proto se vedle sebe mohli ocitnout jak dnešní prezident Zeman, tak ten předchozí, Václav Klaus. Ale také politici z různých stran, třeba Jeroným Tejc, Jaroslav Foldyna a Vítězslav Jandák z ČSSD, komunista Jaromír Kohlíček, lidovec Jan Bartošek, poslanci ANO Martin Kolovratník a Stanislav Berkovec, předseda SPO Jan Veleba, předseda SPD Tomio Okamura, předseda Realistů Petr Robejšek, senátor Jaroslav Doubrava, velvyslanec v USA Hynek Kmoníček a řada dalších. Ale nezveme samozřejmě, dokonce nikoli přednostně, aktivní politiky. Zajímá nás, co si myslí odborné špičky ve svých oborech – třeba politolog Oskar Krejčí, bezpečnostní analytici Jan Schneider a Martin Koller, ekonom Miroslav Ševčík, psychiatři Ivan David a Jan Cimický, profesor mediální vědy Jan Jirák, katolický publicista Michal Semín, výtvarník Milan Knížák či filmový režisér Jiří Svoboda.
Nezdá se vám, že všech těch diskusních pořadů v různých médiích kolem nás už je příliš a diváci na ně mohou začít být alergičtí?
Jak se to vezme. Já jsem si už před mnoha lety řekl, že život je příliš krátký na to, aby si jej člověk sám vědomě kazil a zkracoval tím, že bude psát o negativních věcech, vyžívat se v nekonečné dehonestaci všeho a všech. Právě tak, jak se mi zdá, totiž dnes chápe velká řada novinářů své řemeslo. Já se držím pravidla, že se snažím mluvit jen s lidmi, kteří mě mají čím obohatit, potěšit, překvapit, kteří zkrátka mají, co říct. A takový rozhovor pak není – jako v jiných našich televizích včetně té České – podobný výslechu někde na policii. Snažím se udržovat ve studiu přátelskou a partnerskou atmosféru, protože jsem přesvědčen, že jedině člověk, který se cítí dobře a není ničím ohrožen, poví mnohem víc, než když je v kleštích a pod tlakem. V otevřené rozpravě se tak dovím víc i já, a tím pádem diváci. Pak to má smysl. A kromě toho, jak už je zřejmé z výčtu svrchu řečeného, naši hosté se velice často rekrutují z lidí, kteří mají do většiny tzv. mainstreamových médií vstup zapovězený, ačkoli – nebo spíš právě protože – jejich názory jsou často velmi inspirativní.
Které z těch rozhovorů ve vás zanechaly největší dojem?
Samozřejmě je úžasný zážitek mluvit s tak vědoucími a zkušenými lidmi jako je Miloš Zeman a Václav Klaus; i když oba dva znám léta, vždycky je to znovu příjemné. Pokaždé přijdou s něčím originálním. Ale aniž bych chtěl všechny ty ostatní nejmenované jakkoli „umenšit“, rád vzpomínám na rozhovor s herečkou Hanou Ornestovou, bylo to právě v den 75. výročí úmrtí jejího strýce, velkého českého básníka Jiřího Ortena. Povídali jsme si tedy o poezii, tedy o něčem, o čem se dnes mluví k mé velké lítosti obecně tak strašně málo. A já se snažím do Pražské kavárny poezii zvát, kdy jen to jde: mými hosty byli i básnící Karel Sýs či Lubomír Brožek.
Logická poslední otázka: kdy a kde je možné Pražskou kavárnu sledovat?
Jednoduchá odpověď: každé pondělí krátce po půl deváté večer na vlnách Praha TV anebo pak jsou všechny dosud odvysílané díly ke shlédnutí na internetu na adrese http://prahatv.eu/porady/prazska-kavarna.
Otázky kladl jr