BŘETISLAV KOTYZA
Mám rád Hrabalovy pábitele. Mám rád jejich pábitelství, jejich reálně nereálné vidění světa, jejich lásku k životu rozdávanou komukoliv připravenému, rozdávanou bez požadavku vrácení zápůjčky, bez požadavku honoráře či mzdy. Mám rád jejich radost z rozdávání radosti. Jejich lásku k životu bez legitimace a členských příspěvků. Z lásky bez nutnosti kreditní karty a hlásné trouby „Čas jsou peníze!“ Mám rád srdečnost jejich pozdravu a odpovědi na pozdrav. Mám rád jejich skromnou a na odiv nevystavovanou solidárnost. Mám rád jejich nezájem a naprostou neschopnost stát se ředitelem či šéfem čehokoliv. Ani Hanťa v Příliš hlučné samotě nechtěl být ničím jiným, než byl… Pábitelé jsou onou hlínou lidského společenství a kmen ovocného stromu života vyrůstá z jejich srdcí. Jejich pábení je stav jich samotných vůči sobě, a pokud chceme přistoupit na jejich hru, i dar vůči nám, šedivým, nevěřícným. Pábitelé nemusí lhát ani sami sobě.
Nezaměňujme však Hrabalovy lidičky se současným jevem bezdomovectví. Děje se tak a rádo, jako by každý vnějškově zanedbaný spoluobčan naznačoval poselství pábitelské výjimečnosti…
Hrabalovi pábitelé jsou však dělní lidé s hluboce zažitým vztahem ke způsobu získání obživy: vlastní prací. S vlastní prací byť těžkou a špatně placenou, ale s vlastní prací, vlastní obživou až k první krvi mozolů. Hrabalovi pábitelé jsou lidé hrdí na sebe samé, věří ve své vlastní schopnosti, přísahají na svoji nezávislost, na svoji vlastní kulturu. Hrabal je jejich pozorný a přesný kronikář a mohu-li pojmenovat, pak tedy Největší pábitel. Jeden z nich; tento však s brilantní schopností zaznamenat neobyčejnost jejich příběhů. Bez literátštiny.
Současné bezdomovectví je sociální problém konce sociálního státu Všech a Nikoho a počátku ranně feudálního kapitalismu Jájájá.
Vykořeněnost, špína a černá díra bezdomovectví přitahují současné umělce. Nejsem si jist, zda to není chápáno jen jako atraktivní kulisa k jinak prázdnému divadelnímu představení „kultu ošklivosti“. S Hrabalovými lidičkami to nemá vůbec nic společného. Dokonce ani s Hrabalovým vančurovsky libozvučným, tvárným obecným jazykem českým.
Nechci se otírat o bolestný stav „býti bezdomovcem“. Nakolik to je svobodně zvolený způsob existence s přijetím důsledků, anebo – v protikladu – je to výsledkem řady po sobě jdoucích životních karambolů. Pak je třeba nabídnout pomoc, nebude-li ovšem pomoc pouze charitou.
Jsme společenstvím jedinců, nikoliv davu. Potřebnost a cena jedince vůči společnosti vyplývá ze vzájemné rovnováhy práv a povinností, a naopak i schopnosti společnosti zajistit jedinci naplnění jeho práv.
To spisovatel Bohumil Hrabal dobře věděl, když jedna z figur jeho Slavnosti sněženek ve filmové adaptaci téhož režisérem Jiřím Menzelem byla ztvárněna jiným režisérem – Jiřím Krejčíkem (+ 2013). Zde anonymní, ale proslavený svojí filmovou prací, velký a tlustý Krejčík, plel záhon jahod, leže při práci, nereptal a pracoval. A samotný Hrabal, přizván do filmového komparsu, opakovaně vyvážel ve svém filmu kolečka plná jakéhosi humusu… Menzelova Pocta Bohumilu Hrabalovi.
Hrabalovi pábitelé (nechci je nazývat „hrdinové“, význam toho slova je vyprázdněný) jsou plni energie a vůle vůči svému osudu. Přidávám vlastnost dnes téměř nepotřebnou: laskavost, nekonečnou laskavost bez sentimentu. Není u pábitelů rozhodující, zda cesta vede k nějakému, vlastně neurčitelnému cíli. Důležitá je cesta, hledání, být účasten teď a ve svém vlastním životě. Perličky na dně, útlou knížečku pana Bohumila Hrabala, čtu co energetický nápoj. Když upadám do beznaděje.
P. S. Napsal jsem rád těchto pár řádečků vyznání. Dlužím panu Bohumilu Hrabalovi vyslovení pozdravu a přiznání úcty. I když já raději poezii v několika řádcích. Ale Hrabal je pouze a jedině Hrabal.
Co Bohumil opustil náš Automat Svět, osamocen v nemocničním pokoji, za dosud nevyjasněných okolností, ozvala se mi v srdci prasklinka víry v lidskou lásku. Proč ale pátrat po nevypátratelném? A co vlastně znamená neurčitelné, nezařaditelné, zneklidňující slovo „pábení, pábitel, pábitelé“?