MÁRIA MACKOVÁ

Prvotným zámerom príspevku na konferenciu Prieniky českej a slovenskej literatúry po rozdelení Československa roku 1993 bola téma rozhovorovej spisby a jej prienikov z českej do slovenskej literatúry a naopak. Ako spoluautorke niekoľkých rozhovorových kníh, ktoré vyšli na Slovensku i v Česku, je mi problematika blízka. Knihami tohto žánru sme sledovali osobný a profesionálny život významných osobností, ale predovšetkým sme sa usilovali čitateľovi predložiť širší pohľad na osobnosť. Stručný príspevok je napokon viac teoretický a skôr námetom na rozsiahlejšiu diskusiu, lebo na životopisné diela spracované klasicky či formou rozhovorov sa často aj literárni vedci pozerajú akosi „cez prsty“.

VÁCLAV FRANC

Švédská autorka pro děti a mládež Astrid Lindgrenová je známá po celém světě, především díky její Pipi. Nedávno vyšly v nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové její Válečné deníky 1939 – 1945. Se zájmem jsem po knize sáhl, abych se seznámil s životem ve Švédsku za 2. světové války pohledem známé spisovatelky, která ale teprve vstupovala do světa literatury.

MILAN BLAHYNKA

Knihy každého autora, které sbírám v pošetilé a většinou marné touze po úplnosti, mám rád pěkně pohromadě, ale s dílem českých básníků to většinou vůbec nejde. Na rozdíl třeba od Francie, kde si knižní produkce vystačí – až na exkluzivní vydání bibliofilská – většinou s pouhými třemi formáty, se základní řadou knih nepatrně zmenšené velikosti A5, s menšími knížkami do kapsy, v jejichž rozměru na výšku a na šířku vychází i slavná knižnice Pléiada, pro jejíž objemné svazky je téměř každá kapsa malá, a jen obrazové publikace a knížky pro děti vycházejí ve formátu velkém, u nás panuje (zlo?)zvyk ohromovat originálními formáty. Na to už zhruba před stoletím žehral Karel Čapek a naříká si každý, kdo ve svém málokdy nafukovacím bytě nashromáždí za pár desetiletí pár tisíc svazků a svazečků, i když jich nemá tolik, jako jich měli Miroslav Ransdorf nebo Umberto Eco. Jistěže to téměř nekonečné množství různých obdélníků na výšku i šířku a čtverců různé velikosti odpovídá přemnožení a různotvárnosti českých básníků, adeptů poezie a grafomanů veršem, o jakém se povážlivému přemnožení lékáren a lékarníků ani nesní; samozřejmě nezvyklý formát stejně jako honosná úprava chce často vynahradit knížce, co jí chybí na objevnosti veršů; ale i tak se do obrovské množiny formátů promítá právem potěšitelná rozmanitost české poezie.

KAREL SÝS

Je to ještě umění? A co je vlastně umění?

Tyhle otázky vytanou na mysli snad každému, kdo navštíví výstavu Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně.

VĚRA BERANOVÁ

Návštěvníka výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně možná napadne: Co je vlastně dnes považováno za umělecké dílo a jak různou podobu má současná tvorba? Odpověď se mu pak může nabídnout prostřednictvím přehlídky tvorby známého všestranného umělce Františka Skály (1956), který zde vystavuje své práce z posledního desetiletí. Tak má domácí i zahraniční návštěvník možnost seznámit se s tvorbou autora, který bývá charakterizován jako sochař, malíř, ilustrátor, ale také jako hudebník a tanečník. Samozřejmě se na současné výstavě setkáváme jen s pouhým zlomkem tak rozsáhlé tvůrčí činnosti.

Zo zjazdov českých a slovenských spisovateľov pred 30 rokmi

PAVOL JANÍK

Posledné normálne zjazdy zväzov českých a slovenských spisovateľov sa uskutočnili pred 30 rokmi. Na jednej novinovej strane český denník Rudé právo 7. marca 1987 uverejnil 7 kľúčových diskusných príspevkov – ANTON HYKISCH (Co nás učí jádro atomu), PAVOL JANÍK (Umění poznat talent), KAREL SÝS (Pro kritiku kritiky), IVAN ŠTRPKA (Poezie hlubší lidskosti), JIŘÍ PAVELKA (Bojovat o hodnoty), JAN PILAŘ (Důvěra čtenářů zavazuje) a MIROSLAV ZAHRÁDKA (O sovětské literatuře).

JIŘÍ KNOPP

Ne, nespletl jsem se. Já vím, že jde o Slovanskou epopej. Alfons Mucha nám zanechal ohromný skvost, něco, po čem by se každý národ olízl. Totiž, jestli jste, jak se říká – v obraze, tak Slovanská epopej je ohromné dílo a nejen výtvarné.

BŘETISLAV KOTYZA

Mám rád Hrabalovy pábitele. Mám rád jejich pábitelství, jejich reálně nereálné vidění světa, jejich lásku k životu rozdávanou komukoliv připravenému, rozdávanou bez požadavku vrácení zápůjčky, bez požadavku honoráře či mzdy. Mám rád jejich radost z rozdávání radosti. Jejich lásku k životu bez legitimace a členských příspěvků. Z lásky bez nutnosti kreditní karty a hlásné trouby „Čas jsou peníze!“ Mám rád srdečnost jejich pozdravu a odpovědi na pozdrav. Mám rád jejich skromnou a na odiv nevystavovanou solidárnost. Mám rád jejich nezájem a naprostou neschopnost stát se ředitelem či šéfem čehokoliv. Ani Hanťa v Příliš hlučné samotě nechtěl být ničím jiným, než byl… Pábitelé jsou onou hlínou lidského společenství a kmen ovocného stromu života vyrůstá z jejich srdcí. Jejich pábení je stav jich samotných vůči sobě, a pokud chceme přistoupit na jejich hru, i dar vůči nám, šedivým, nevěřícným. Pábitelé nemusí lhát ani sami sobě.

MAGDA TOULOVÁ

Stalo se to už dávno, ale myslím, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře…

EVA FRANTINOVÁ

Upoutal mne, hned jak jsem vešla do sálu Valdštejnské jízdárny. Zespoda vypadal jako mohutný strom. Seshora se pyšnil zlatou korunkou. Všichni ho v sobě nosíme, všechno rozkouše. Všechno kolem nás a nakonec i nás. Až na opravdové umění, hudbu, poezii, obraz. Zub času. Tenhle vypadá přívětivě, docela hřejivě. Svítí – stejně jak některá další díla Františka Skály. Třeba jako Brk Sustamid 66, brk, kterým je radost něco napsat. Anebo jako Věštecká koule, která vypadá trochu jako kopec zmrzliny. Anebo jako Domek snů, ve kterém spatříš knihy, anebo jako světelný obraz večeře. Anebo jako pohled do pokojíku se světélkujícím otevřeným kufrem…