MILAN BLAHYNKA
Knihy každého autora, které sbírám v pošetilé a většinou marné touze po úplnosti, mám rád pěkně pohromadě, ale s dílem českých básníků to většinou vůbec nejde. Na rozdíl třeba od Francie, kde si knižní produkce vystačí – až na exkluzivní vydání bibliofilská – většinou s pouhými třemi formáty, se základní řadou knih nepatrně zmenšené velikosti A5, s menšími knížkami do kapsy, v jejichž rozměru na výšku a na šířku vychází i slavná knižnice Pléiada, pro jejíž objemné svazky je téměř každá kapsa malá, a jen obrazové publikace a knížky pro děti vycházejí ve formátu velkém, u nás panuje (zlo?)zvyk ohromovat originálními formáty. Na to už zhruba před stoletím žehral Karel Čapek a naříká si každý, kdo ve svém málokdy nafukovacím bytě nashromáždí za pár desetiletí pár tisíc svazků a svazečků, i když jich nemá tolik, jako jich měli Miroslav Ransdorf nebo Umberto Eco. Jistěže to téměř nekonečné množství různých obdélníků na výšku i šířku a čtverců různé velikosti odpovídá přemnožení a různotvárnosti českých básníků, adeptů poezie a grafomanů veršem, o jakém se povážlivému přemnožení lékáren a lékarníků ani nesní; samozřejmě nezvyklý formát stejně jako honosná úprava chce často vynahradit knížce, co jí chybí na objevnosti veršů; ale i tak se do obrovské množiny formátů promítá právem potěšitelná rozmanitost české poezie.
Básník Karel Vůjtek dosud vydal (počítám-li dobře a ponechávám-li stranou verše pro děti) celkem devět knih a knížek veršů. Přirozeně nikoli proto, že by dal na Hrubínův výrok o tom, že psát poezii je nedůstojno muže, vyzkoušel si už dávno svou dispozici pro prózu, a to nejprve publicistickou – svými fejetony doprovodil knižně fotografické Poodří panoramatické Petra Sikuly (2003) a výbor z dalších svých fejetonů, sloupků a kurzív vydal pak pod názvem I havrani cukrují (2012).
Nyní přišel s dílem opravdu velkého knižního formátu (280 x 240 mm), v němž je text a většina snímků zalomena nutně do dvou podlouhlých sloupců, takže 132 stran by v knize nejběžnějšího formátu vydalo asi 400 stran.
Ta bohatě ilustrovaná publikace RUDOLF RESNER, ROBERT RÝDL (v grafice Štěpánky Bělovské a s předmluvou starosty Ing. Zdeňka Husťáka vydalo Město Klimkovice 2016) dá zabrat knihovníkům, recenzentům, literárním historikům; kam ji zařadit? Co to vlastně je? Monografie o starostovi, zvěrolékaři, slezském vlastenci a buditeli Resnerovi? Nepochybně? Vlastivědná práce o proměnách města Klimkovic za Resnerova působení v nich? Zajisté. Minuciózní literárněhistorická studie o Resnerovi a Klimkovicích jako modelech románového Roberta Rýdla a Rozvadova z románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma? V neposlední řadě! Resner povýšil z Klimkovic na veterinárního radu v Opavě, kam se s rodinou odstěhoval a nakonec žil jako vrchní veterinárodní rada zemského úřadu v Brně a umřel roku 1931 v brněnské Muzejce při ranní kávě.
Tím by kniha To byl Rudolf Resner mohla končit. Resner však žije dál v románové a pak filmové i divadelní postavě Roberta Rýdla díky Jarmile Glazarové. A Karlu Vůjtkovi se podařilo tento druhý život vlastence, díky němuž se začalo na radnici v Klimkovicích už za němčící monarchie úřadovat česky, vysledovat v archivech a dobovém tisku neméně objevně jako jeho život první.
Tu nemaje hlubšího vzdělání v proměnách města Klimkovic a Slezska, přidržím se svého kopyta literárního historika a nemohu než poděkovat Karlu Vůjtkovi, že v odstavcích o probouzení a rozvoji českého života v Klimkovicích nepominul podíl poezie, jmenovitě Petra Bezruče, který básní Hrabyň vzdal hold vlasteneckému „panu faráři Böhmovi“, jehož zásluhou šel Resner na studia.
Ovšem hlavní Vůjtkův přínos je v bádání o české moderní próze, v důkladném prostudování neúplného rukopisu Vlčí jámy, ve vysledování nejdůležitější fáze v genezi románu Jarmily Glazarové a také ve vyvrácení stále tradovaných fám, například o tom, že klimkovičtí občané, kteří se ve Vlčí jámě poznali, podali na její autorku žalobu; Vůjtek po žalobách pátral a zprávami ze soudů a archivů přesvědčivě dokládá, že žádné nebyly.
Zatím jsem se nezmínil o tom, jak je kniha napsána. Na rozdíl od Glazarové, v jejíž románové Vlčí jámě se čtou pasáže silně lyrické, básník Vůjtek píše kultivovanou češtinou střízlivě věcně, o to paradoxně poutavěji až napínavěji. Vyprávění nasycené ověřenými poznatky, vynikající vhledem do myšlení a cítění nejen ústřední postavy, ale i jejího okolí a nakonec i prozaičky, která se příběhem Klimkovic inspirovala, dá se nazvat přímo románem, a to románem o románě.