ALENA MIKULÁŠKOVÁ

Bohumila Sarnová-Horková je básnířka a malířka (mj. svá díla ilustruje akvarely a reprodukcemi olejomaleb), také ovšem velmi elegantní dáma, která letos oslavila životní jubileum. Žije se svým manželem – výtvarníkem Františkem Sarnou – v malé vesnici na Vysočině. Její slovesná i výtvarná činnost byla shrnuta např. v textu určeném pro časopis Lípa pod názvem „Jedna z věcí, kterou nelze zastavit“. Jubilantce byla v roce 2012 udělena cena Unie českých spisovatelů, kterou byla de facto rovněž zhodnocena a oceněna její dosavadní umělecká činnost. Chystá také retrospektivní výstavu své výtvarné tvorby – v červnu t.r. v Jihlavě. O tom, že neupřednostňuje žádnou z částí své tvorby před druhou, svědčí její slova v předmluvě ke sbírce Literární podoby, v níž napsala: „Obraz, nebo báseň? Nedá se odpovědět jednoznačně. Obraz je poezií a poezii vnímám jako defilé obrazů, stavu duše, přírody, pocitů z žití, obrazenství bytí okolo nás.“

V tomto medailonku se soustředíme na její literární tvorbu. Bohumila Sarnová je jednak lyrická básnířka (napsala přes 1000 básní, vydaných v přibližně 20 sbírkách), jednak autorka několika básnických knih pro děti – pod názvy Kamarádi a Houbařské putování.

Její první „oficiálně vydanou“ sbírkou básní se staly až Literární podoby (2008, edice Báseň na sobotu, nakl. Periskop, doslov K. Sýs, ISBN 80–87077–03–0). Již v ní autorka prozradila, že má neobyčejnou schopnost poetizovat originálními metaforickými obraty naše každodenní bytí. Přitom její verše neztrácejí filosofickou hloubku (viz např. krátká báseň Den: „Všední den otevřel dokořán / dveře svých pošetilostí. / Rozkrojíš povrch, / praská to dál, kam nůž se nevnořil. / Až na dně setřeš prach, / uvidíš studánku věčnou.“). Její básnický výraz dovede být ovšem velmi prostý, ba všední, viz kupř. verše: „Až vykvetou mé trampoty, / natrhám je do veliké kytice, / svážu růžovou mašlí / a budu nabízet: /…/“ Při svém „rozkvětu“ se autorka nenechává omezovat žádným typem rýmu.

V již zmiňované předmluvě autorka nazvala svou poezii, s jednoznačnou narážkou na významný proud české poezie 20. století, „poezií všedního dne“, a skutečně – svědčí o tom názvy mnoha básní, viz např. Včera a dnes, Čekáme, Vzkaz, Kameny, Racek a závěrečný Trend doby. V něm autorka jemně naznačuje, že „trendem dnešní doby“ je nevážit si prostých darů života, neuvědomovat si, že „ptáci ještě zpívají“ a že „se voda v řece ještě čeří“. Křehkou pomíjivost lidského života, který může během vteřiny náhodně skončit (kupř. velice prozaicky tím, že dotyčný řídil automobil, ten vjel do protisměru a střetl se čelně s jiným vozidlem), nejlépe tematizují tyto verše: „Život je jako náhodný dotek / křídla vážky o stvol rákosí.“ Symbolický význam lze přisoudit i úvodní básni sbírky pod názvem Slovo. Vždyť je rovněž trendem doby plýtvat slovy, nezamýšlet se nad jejich korektní podobou i způsobem použití. Ovšem slovem – jak uvádí Evangelium sv. Jana – se vše počíná (i známost dvou lidí) neboli – jak ho hodnotí básnířka, „Slovo – to je kouzlo…“

Vedle prostých životních skutečností nabízí básnířka čtenáři zamyšlení duchovního rázu a – zároveň – ponaučení, kupř. v krátké devítiveršové básni První vystoupení. Chce se vzpomenout si na Čapkovu Matku, která rovněž svému poslednímu synovi povoluje odejít do boje se slovem „Jdi!“ Básnířka tak „pobízí“ svůj lyrický subjekt, který má pochybnosti před svým životním rozhodnutím a čeká na „odbíjení zvonu“. V následující básni pod názvem Přání dovede být autorka ovšem „nepoeticky“ střízlivá, když žádá osud, aby jí prozradil, kdo jí dnes zkazí radost, aby se mu mohla vyhnout „obloukem širokým“. Stejně – dá se říci – střízlivě vyjadřuje své pocity v básni Každý není bojovník. Prozrazuje zde svou lásku k životu situovanému do všech ročních období. Sbírka obsahuje i překrásné básně prozrazující lásku básnířky k přírodě, viz např. Jaro na Vysočině, hýřící vskutku jarní paletou barev. Příroda se probouzí a vedle zelené se oko může kochat fialovou a žlutou barvou olší, bříz, jív a modřínů či „bělobou“ sasanek. „Naše Vysočina“ si tedy „obléká na jaře“ „pestré šaty“.

I ve sbírce Velký úklid v mé duši (2009, edice Poezie všedního dne, nakladatelství Ateliér FS/BSH) zhmotňuje autorka svůj svět formou barevného vidění; dominují v něm barvy zelená, stříbrná, bílá, dále růžová, modrá, ale i šedá. Název sbírky připomene představu životního bilancování (viz stejnojmenná báseň) a skutečně – sbírku uvozuje báseň Věčné otázky, ve které čtenáři (či snad i sama sobě) klade sugestivní otázku: „Kam se vrátíš jednou ty, / s duší prázdnou, / jak vyklizený byt, / jak strom po očesání, / jak opuštěné cesty.“ V závěru básně pak prozrazuje, že stále věří v lidskou sounáležitost a lásku. V dalších básních provádí důsledně „inventuru“ své duše a filozofickými otázkami vybízí čtenáře k témuž. Uvědomuje si fakt stárnutí (Nepostřehnutelné odchody, Nostalgie rána), vzpomíná na své dětství (A sny plují oblohou), vnímá a obdivuje věkovitost přírody, resp. staletých dubů, jejichž kůru pohladí. Sbírka obsahuje také básně poetizující krásu všedního dne, tematizují např. motiv rána či večera nebo odchodu z domu v básni Dveře domů. Autorka v nich velmi dovedně využila poetickou figuru zvanou anafora. Rozehrává motiv ranního deště, kdy „v mezerách / se svítivě zablýsklo slovo.“ Oheň v básni Při ohni křísí vzpomínky a dávno zapomenuté city. I básně Roztržky a Zvykám si signalizují, že autorka citlivě vnímá proměny lidských vztahů, neboli zvyká si „na ostré hrany milých slov“. Stejně originálně – jazykem poetické metafory – hodnotí jednání lyrického subjektu (viz verše z prvně jmenované básně: „Hašteřivý jazyk / s úpornou pravidelností vytýkal chyby / dávno větrané v zákoutích zapomnění.“) Její „inventura“ zahrnuje i Rozchod, Hledání, Ráno se splínem, vždy ovšem – byť v jediném verši – vytryskne její láska k lidem, přírodě, touha po novém hledání, po naplňování nových výzev („Ještě jednou zkus / překročit svůj stín“ z básně Volba. Při našem výčtu nelze nezmínit nejdelší báseň sbírky – Vzpomínky na tátu. Prolínají se v ní motivy krajiny rybníků i vzpomínek na chvíle společně strávené, včetně enumerace „pokladů“ chlebníčku.

V témže roce vydala autorka v nakladatelství Futura ve spolupráci s UČS knihu textů a ilustrací – již zmíněné Houbařské putování (ISBN 978–80–86844–4, 2–8). Podle našeho názoru lze knihu právem zařadit po bok knih J. Žáčka a M. Černíka. Autorka zde formou krátkých rýmovaných říkanek s prostou slovní zásobou srozumitelnou dětskému čtenáři a s vlastními – velmi barevně názornými – ilustracemi na křížovém papíře poučuje děti o tom, jak sbírat houby, jak se chovat v lese a k lesním živočichům. Zároveň prozrazuje, že je zkušená houbařka, která ví, kterou houbu vzít do košíku a která je zdraví škodlivá. Ocitujme si pro příklad verše: „Žlutý jako pampeliška / klouzek krásný klobouk má. / Na jehličí modřínovém / nejlépe se vyjímá. // Jeho známý z rodiny, / to je klouzek peprný. / Pálí jako pepř, / tak se před ním střež!“ Také své čtenáře poučuje, jaká tajemství skrývá les (myslivecký posed) i jací lesní živočichové (veverka, ještěrka, liška, ptáci) v lese žijí a jak se zde chovat: „Jak po lese chodit tiše, / u pařezu naslouchat. / Žabku poblíž její skrýše / nerušit a nechat spát.“ Nezapomíná ani na představy našich předků o tom, že v lese žijí víly a rusalky, houbový skřítek či ježibaba. Z jejích veršů dýchá vůně a krása slunečného dne v lese na Vysočině, v němž jitro „půjčilo si pentle z duhy, / barvy rána míchá.“

V další samizdatově vydané sbírce z roku 2012 pod názvem A sny plují oblohou (edice Poezie všedního dne, nakladatelství Ateliér FS/BSH) provází svými verši všechna roční období a prezentuje krásu přírody i svou lásku k ní. Její imaginační schopnost pomocí barevných epitet zapůsobit na čtenářův vizuální smysl je velmi originální, viz verše z básně Východy slunce (citované v krátkém výňatku z tvorby). Jádro sbírky tvoří tedy lyrické verše. Autorka v nich na základě aditivního principu řadí jednotlivé motivy jako korálky náhrdelníku, pomocí řetězové kompozice. Ukažme si to na příkladu básně Šeříky. Motiv vůně šeříku (exponovaný i v závěru básně) se zde snoubí s ozvuky první kukačky, motivem skalisek nad řekou a kamínků na cestě. Je nutno podotknout, že motivy kamenů, oblázků, kamínků, balvanů patří k autorčiným oblíbeným, o čemž svědčí názvy několika básní ve sbírce. Vedle velmi originálních metaforických obrazů („Jen brázdy v polích vystrkovaly / své hnědé brady / a metličky bříz/setřásaly jíní.“ z básně Zimní zimní…) je opět charakteristickým rysem autorčiných veršů „přesah do věčnosti“ vyjádřený řečnickými otázkami adresovanými lyrickému subjektu, ale jistě i čtenáři, viz např. „A co dál?“ z básně Kameny kamínky oblázky. Formu dialogu se čtenářem prezentuje použití rozkazovacích vět, na němž je formálně založena výstavba básně Dovolená na začátku července (citovaná v příloze), či prosté dotazy nutící čtenáře k zamyšlení („Uzamkli jste svá nitra / před nájezdy náhlých vzplanutí?“ z básně Je přece jaro.) V několika básních zazní vzpomínky na všechny krajinné oblasti, které básnířku ovlivnily: v jižních Čechách se narodila, na Turnovsku studovala, Jeseníky poznala díky svému manželu – výtvarníkovi Františku Sarnovi, rodákovi z Krnova, který se ujal technické redakce a grafické úpravy jejích knih, edičně skvěle připravených, s ním se potom odstěhovala na Vysočinu, do kraje svých básní i maleb.

V závěru lze shrnout, že autorčina poezie vždy oslovovala a bude oslovovat vnímavého čtenáře, který ocení její symbolistickou vizualitu výrazu, důraz na metaforistickou detailnost popisu, ale i smysl pro „pointovost“ básně, v níž se poetický styl nezřídka promění v prozaicky střízlivý, viz kupř. závěr básně Bělení stínů ve verších: „Kamínky na cestě zaskřípaly / pod botou náhodného chodce.“

Předneseno na vernisáži obrazů Bohumily Sarnové-Horkové v Jihlavě

 

BOHUMILA SARNOVÁ-HORKOVÁ

Zrození

Je syrově modro,

syrově zeleno,

bude svítat.

Paprsek lomu protíná ulitu noci

a třepí se na milióny teček.

Vlní se, mihotá

a prostírá se na pláně pro neskutečno.

Rozvíjí se a odchází,

je ráno,

teple bílé, žluté.

A noc je zase v dohledu.

 

Podzim na Vysočině

Vysočina rozprostřela na svůj stůl

okrový ubrus

a blankytnou záclonou se nad ní

vlnilo nebe.

Podzim byl v poledni protnut

chalcedonem dešťového mraku

a listí se rozšumělo prvním a posledním pádem.

Jeřabinový náhrdelník byl vhozen stromům

na střapce větviček.

Polní cesta rozťala obnaženou hlínu

zrcadélky louží.

Kameny si lehly z jednoho boku na druhý,

aby zvětralými drobky doplnily

zásobnici země.

Je zase podzim na Vysočině,

opět se nad ní vlní

modrý blankyt

a listí – to úžasné poselství

jara a léta –

se virtuózními pohyby domlouvá s větrem

a unášeno jeho vůlí,

bez reptání přidá své předivo

k právě tkanému dílu.

To Vysočina rozprostřela na svůj stůl

okrový ubrus.

 

Zvykám si

Zvykám si

na ostré hrany milých slov.

Na kalné proudy

v průzračných vodách.

Na bodnutí

vyslaná v načasovanou chvíli

osudových zvratů.

Zvykám si.

Touhy po pohodových dnech

se usazují jako noční můry

na osvětlené sklo.

Jako zrnka písku klesající ke dnu.

Jako vločka k vločce

do monolitu závěje.

Zvykám si a bojím se.

Až přestanu toužit

budu vůbec chtít

vztáhnout ruku k podávané dlani?

Okoralé srdce je tvrdší oceli.

Po zelených stráních

zbyly suché haluze.

Zvykám si.

 

Atributy přátelství

Usměj se,

nemáš co ztratit.

Jen se ti úsměvem

prohloubí vráska okolo úst.

Tak jako okraj moře zdobí

vlny příboje.

Ani hrst drobných

nezmizí z tvé kapsy.

A přesto se nevyrovná

zlaté minci na vahách příměrů

světlo v očích

upřímného pohledu.

 

Východy slunce

Stokrát jsem se otočila

východním směrem,

tisíckrát se dívala tou stranou,

vždy mne vítalo

vycházející slunce

i když pokaždé jinak.

Vždy s vědomím, že existuje.

Oranžově žlutá monstrance

na modrém baldachýnu nebe,

krvavá koule

z temného jícnu noci,

i z bouřkových divokých mraků

jedovatě sírový až zeleno bílý pruh,

pitoreskně tvarovaný

na pozadí zlověstné oblohy.

Taková jsou svítání

před denní poutí

našeho slunce.

 

Dovolená na začátku července

Otevři den

jak skořápku ořechu.

Zalistuj ve svých přáních

pro představy večerních tanců

v barokním čase dubů.

Urychluj čas v ostrých zatáčkách

ať se co nejdříve dotkneš

vyhřáté kůry kmene.

Propusť složité myšlenky

a nakloň se nad stříbro tůně.

Časomírou srdce poměř délku

ptačích zpěvů a žabích skoků.

Na vrcholku kopce tě uvítá lípa

kyticí rozvoněné koruny

se včelí symfonií.

Přivoň opatrně.

Lákavé jsou vzdušné proudy.

Slunce sáhlo svými prsty

až pod zem.

Hvězdárna oblohy se rozklenula

do nekonečna.

V sametovém tichu

plují světlušky

do houštin našich snů.