KAREL SÝS
Nakladatelé i čtenáři mají v oblibě knihy o starých zlatých časech. Do této kategorie spadá i publikace Jaroslavy Pixové JAK SE ŽILO V PÍSKU U SVATÉHO VÁCLAVA (nakladatelství Blanice, Putim, 296 str. plus barevná obrazová příloha).
Je jistě záslužné revokovat vzpomínky nejen na uplynulý život památných měst, ale i na historii jejich částí, zejména pokud se k nim vážou svérázné události. Jedno z píseckých předměstí si monografii dozajista zaslouží, zejména je-li – jako v tomto případě – opřena o bohatý archivní materiál i o osobní vzpomínky dosud žijících pamětníků. Tato část města patří k nejstarším, nicméně v průběhu let se z ní stala méně významná periferie, spojovaná s málo výnosnými řemesly provozovanými na levém břehu Otavy – pískařstvím, vorařstvím, drobným rybářstvím.
Byly to opravdu zlaté časy? Autorka s nevšední erudicí vypátrala podrobnosti o domech a domcích, které se při pohledu na staré plány, kresby a fotografie zdají malebné. Současníka jistě překvapí, kolik rodin živořilo v nepatrných domcích o jedné dvou místnostech ještě za první republiky. To nebyla ani zdaleka republika filmů s Vlastou Burianem a Hugo Haasem, v nichž panstvo v přepychových vilách účinkovalo podle stále stejných slaboduchých scénářů.
Například do domku o dvou světnicích s rozlohou 5,30 x 3,10 m a 4,50 x 3,10 m se vměstnalo 14 nájemníků. Spaní na zemi bylo samozřejmostí. To však ani zdaleka nebyl rekord. Jeden z domků musel stačit 32 lidem.
Ještě v roce 1939 v Písku u Václava existovala pastouška, kterou chtěl okrašlovací spolek mermomocí zrušit, neboť „budí hnus a odpor u každého kolemjdoucího, zejména však poškozuje rozvoj stavby, pokroku a zvelebení okolí, čímž nejvíce trpíme my živnostníci. Ruší veřejnou bezpečnost a mrav, poškozuje i naši čest.“ Čest nečest, pastouška fungovala ještě v roce 1938!
Jistě, ve vzpomínkách to možná byla „veselá bída“.
Jedna z obyvatelek čtvrti byla – již za socialismu – zaměstnána v tabákové továrně. Její syn vzpomíná: „Dělalo se do pěti hodin odpoledne a hodina volna byla na oběd. Pro ženskou byla výhoda v tom, že si mohla vzít dítě s sebou a v tamních jeslích je pohlídali, i když bylo nemocné. Byla tam zdravotní sestra a docházel tam doktor, shodou okolností náš rodinný. Tenkrát se ještě pěstovali rodinní lékaři. Přišli za pacientem domů, i když měli svoji ordinaci. Měli jsme i vlastního zubaře. Když tátu rozbolely zuby v neděli, doktor přišel a přinesl si s sebou stojanovou vrtačku na zuby. Já šlapal a on vrtal zub. Pak vrtačku naložil do auta a odjel. Takže, když se dítě narodilo, mohla si ta máma v tabačce každou hodinu na pět nebo deset minut za ním odskočit. A ještě jedna věc tam byla. Jednou za tři roky dostala matka peníze a musela si koupit modernější šaty. Pak se v nich přišla představit panu řediteli a ten jí dal poukaz do Luhačovic do lázní. Dostávala to každá pracovnice, která pracovala s tabákem, asi proto, že to byla práce nějak rizikovější. Navíc ještě dostala kapesný, aby nebylo poznat, že je chudá, protože zaměstnankyně tabákového průmyslu, což byl státní podnik, byla někdo. Dbali o své zaměstnance.“
Socialismus kupodivu zachoval taneční zábavy, i když to autorka neopomine shodit větičkou: „Hrát se měly skladby našich autorů a autorů pokrokových zemí.“ Dnes se hrají jen skladby jedné fazóny, přirozeně americké.
A považte: ruská stráž nepovolila vstup na koupaliště! Stalo se to 29. července 1945, kdy ruský voják zabraňoval lidem ke vstupu na koupaliště s tím, že nemají rusko-českou propustku vystavenou městským policejním úřadem. Toto opatření vzniklo kvůli demarkační čáře, která tudy vedla a oddělovala sovětskou a americkou armádu. Propustky se vydávaly vždy jen na jeden den a platily od 6 do 20 hodin, takže se každý den muselo žádat znovu. Lázeňské družstvo si stěžovalo: „Vznikla značná škoda, jelikož byla neděle, kdy mívají i tisíc návštěvníků.“ Tak strašně občané trpěli za své osvobození!
A to si ještě přisadil bývalý místní taxikář, který viděl „hrůzy, které naopak napáchali Češi na Němcích“. A přitom to byli tak slušní lidé, ti Němci. A což teprve Američané! Ti byli jako děti, „nechali všechno otevřený (i tanky) a šli pryč“. Takže místní slušňáci si mohli šlohnout třeba celý karton cigaret. Pyšnil se i svými urozenými zákazníky: „Odvezl jsem různé lidi, Schwarzenberga orlického do Salzburgu, jeho paní do Vídně, kde mají palác, její sestru později do Salzburgu též a s ní hrabětě Schönborna se synem a sl. knížete Kinského. Odjeli skoro bez groše, jen co měli na sobě, ovšem v Salzburgu měli známé, takže se jim pak špatně nevedlo.“ Aspoň že tak!
Pak se nad Čechy i nad Pískem rozklenula mandelinka bramborová.
Rozkošné domečky nahradily neosobní paneláky, o své krámky přišli obchodníčci… Ne každý však žehral, to je třeba přiznat. Mnozí obchodovali dál i v socialistických velkoprodejnách i prodejničkách, jako i mně dobře známý pan Hocke nebo pan Dráb, otec mého spolužáka.
Ale to už je jiná kapitola. Co nevidět nezbude po soukromých krámcích ani památky a jediným měřítkem úspěchu bude obrat. O půlnoci 2016 spustila Prima místo české hymny reklamu PENNY. Inu, zde nakupuji, zde jsem člověkem!