EVA FRANTINOVÁ

„Boj o holý život vystřídal po návratu domů boj o chléb každodenní. Ani tento boj není pro každého vždy lehký, zvlášť ne pro srdce, které se v Čechách cítí povoláno k tvorbě básnické. Neboť tato země nedovede uživit své básníky. A tak přišlo zaměstnání, přišly noční služby u teplických šachet, tyranie nadřízených, i nemoc, památka na válku – Utrmácen, nesdílný a osamocený odrážel jsem se od trýznící skutečnosti ke své literární tvorbě. Celé dny, celá léta jsem snil o tom, jak bych se osvobodil.“ Tolik Jan Čarek ve své knížce O životě a literatuře.

Nadřízený, nadřízená, nedej bože nadřízení – i pro mne tohle kdysi byla šílená trojice slov. Když mi bylo dvacet a dvě léta, když jsem pochopila, že nikdy nebudu hrou na housle vyprodávat světové sály, když mé srdce bilo jen pro objev poezie a mou lásku, když jsem si neuměla představit nejít jarní Prahou v pravé poledne, když toto všechno bylo „až za hrob“, nadřízení se nade mnou slétávali jako sršáni – po deset let a každého půl roku v jiném uschlém sadu nějakého zaměstnání.

Tak jsem v první den svého prvního zaměstnání – a pak ještě celých půl roku – ryla nosem v tlusté knize o Janáčkovi, z které jsem měla „udělat výtah tak na stránku“. Každé ráno jsem chodila pasáží v Celetné ulici. Pozdě odpoledne zpátky. A potkávala nějak jiné, rozesmáté lidi, ty, kteří měli dnes štěstí a šli jarní Prahou. Pro mne šli Prahou samozřejmě už od rána, zatímco já tu hltala své zbylé odpolední a večerní hodiny – osamělá a s tím, že zas zítra musím do Celetné…

Celý svět takhle nějak žije, celá jeho „střední třída“, ti, co jsou výš, zřejmě nepíší básně, v rýmech se neutopí, bourák poémy jim u nohou nestaví.

A básníci? Která země je uživí? Slyšela jsem chvály na Finsko, Dánsko, chvály na sever. Básníci tam prý mají lehy a žijí v chráněných rezervacích umění. Píší pěkně placené zastřižené řádky, řádky o jezerech a krách, o mlze, ale také o štěstí, které shodilo parohy mimo území jejich zářících počítačů…

Ani nemají za zády jarní Prahu a odpolední šero v pasáži u Celetné ulice, místo, které musíš prožít ve dvaadvaceti, těsně po škole, místo, kde pro mne šero čepovalo a ještě dodnes čepuje ten s ničím nezaměnitelný, palčivý stesk.