VĚRA BERANOVÁ

Narodil se 9. června 1907 v Kroměříži, zemřel 20. srpna 1975 v Olomouci, po své každoroční pouti na Svatý Kopeček.

Strohé časové ohraničení životního běhu říká něco o prožitých časech, ale už se nedozvíme, co všechno ten, kterého se to týká, vykonal, jak žil, co po něm zůstalo.

Život literárního vědce, bohemisty Oldřicha Králíka nebyl zvlášť bohatý na události, zato byl nesmírně bohatý na tvůrčí vědeckou práci. Tato práce se vyznačovala neobyčejně seriosním přístupem, hledáním nových neprobádaných cest. Právě toto je nutné zdůraznit a podtrhnout, jako opravdový odkaz, který by se měl stále a stále zdůrazňovat novým generacím vědců. Tato „potíž“ s hledáním a prosazováním pravdy, pravosti, která provázela a stále provází především vědce zabývající se společenskými vědami, se silně projevovala celým obdobím Králíkova vědeckého snažení. Výjimku snad tvořila jen druhá polovina 60. let 20. století, ve které také mohla vyjít bez problémů jeho stěžejní díla.

Profesní záběr profesora Oldřicha Králíka zahrnoval jak literární historii, tak kritiku, práci editora, to vše pak zúročoval ve své pedagogické praxi. Nepatřil k velkým řečníkům, přesto byly jeho přednášky vždy plně obsazeny dychtivými studenty a s úspěchem složená zkouška u Králíka, ve studentském slangu u Micinka, něco znamenala.

Oldřich Králík se narodil v Kroměříži, kde vystudoval klasické Arcibiskupské gymnázium. Absolvoval filozofickou fakultu Masarykovy university v Brně, také jako žák Arne Nováka. Patřil v podstatě k zakladatelům znovuobnovené Palackého university v roce 1946 v Olomouci, kde byl dlouhá léta stěžejním představitelem oboru bohemistiky.

Jeho přístup k odborné práci byl netradiční a často vzbuzoval polemiku v odborných kruzích. Vycházel především z Mukařovského pojetí strukturalismu. Pro jeho práce je typický široký záběr, pro nějž je charakteristická nejen hluboká znalost autorova díla, ale i pochopení tvorby jiných autorů, spolu s celkovou společenskou situací.

Už jen stručný výběr Králíkových stěžejních prací by zabral mnoho stran. K těm nejdůležitějším okruhům jeho odborného zájmu patří například studie z roku 1947 O charakteru Bezručova díla, která podstatně ovlivnila další bezručovská bádání. Jsou to i další osobnosti, které stály v centru Králíkova zájmu, například Otokar Březina, jemuž věnoval obsáhlou studii z roku 1948, vydanou Melantrichem. Máchovskou tematiku zpracoval v publikaci vydané Olomouckou univerzitou v roce 1957 Pouť krkonošská. Máchovy texty a máchovské apokryfy. V roce 1965 Státní pedagogické nakladatelství vydalo publikaci Křižovatky Nerudovy poezie.

Srdeční záležitostí bylo pro Oldřicha Králíka téma nejstarších českých dějin, které řešil mnohdy netradičně, což vzbuzovalo v odborných kruzích velkou pozornost. Byla to především publikace, vydaná v roce 1966 Mladou frontou, nazvaná Šest legend hledá autora, dále text z roku 1968 Od Radima ke Kosmovi, zabývající se nejstaršími dějinami české vzdělanosti. Následuje Labyrint dávných dějin českých, vydaný roku 1970 Vyšehradem. Králík vycházel ze strukturalismu, orientoval se však více na historické souvislosti s důrazem na tvůrčí osobnost. V těchto souvislostech souzněl s názory F. X. Šaldy.

Nejen v odborné, ale i v širší kulturní veřejnosti je znám Králíkův „objev“. Je jím hypotéza, která určila vojtěšské legendy za nejstarší literární díla a tím v podstatě posunula zlatý věk kultury v přemyslovských Čechách z období sv. Václava do doby představované sv. Vojtěchem, tedy doby slavníkovské.

Králíkova interpretace, jeho čtení textů, bylo originální, převratné, často provokativní. Řada jeho hypotéz vyvolávala v odborných kruzích polemiku. Oldřich Králík však nepůsobil na své okolí jen odbornými znalostmi, ale i svými občanskými postoji, nekompromisním přístupem, který s nadhledem prosazoval v nelehkých situacích, kdy šlo nejen o vědu a jeho milovanou bohemistiku.