LUDVÍK DIVIŠ

Ve stopách básníka-antifašisty Miguela Hernándeze

Orihuela je starobylé španělské město asi 60 kilometrů jihozápadně od Alicante, počtem obyvatel srovnatelné s Českými Budějovicemi. Sídlí v něm jedna z nejstarších univerzit na jihu země (1552), starobylé biskupství (mnohem větší Alicante má dodnes jen konkatedrálu) a kněžský seminář sv. Michala. Dále se pyšní více než třicítkou kostelů, tuctem řeholních řádů… Tady bývalo všechno klerikalismem prolezlé tak, že si Gabriel Miró dělal legraci, že se tu i všechny cukrárny jmenují po nějakém svatém. Pro pokrokově smýšlejícího člověka místo pramálo lákavé, říkáte? Jenže se tu 30. 10. 1910 narodil jeden z nejlepších levicových básníků a antifašistů, jakého moderní Španělsko kdy mělo.

Je září roku 2014 a můj letní intenzivní kurz španělštiny se pomalu chýlí ke konci. Návštěva básníkova rodiště je to poslední, co bych tu chtěl letos stihnout. Vystupuji z příměstského vlaku linky C2 (osmá stanice směrem na Murcíu) a vzdávám se pěšky směrem k městu. Je to bratru dvacet minut a už zdáli na mne z vysoké skály nad městem shlíží mohutná budova semináře. Za občanské války prý sloužila jako provizorní vězení.

Přecházím most přes malou říčku a nořím se do spleti křivolakých uliček. Turistické centrum, výborně! S dobrým plánkem to tady bude o hodně jednodušší. Dozvídám se, že všechna místa, spojená se životem básníka, dnes přehledně spojuje značená okružní trasa „Ruta Miguel Hernández“. Nechci vás tu mořit výčtem díla ani životopisnými daty. Ocituji jen jednu báseň. Takovou enigmatickou, z pozdní sbírky Zpěvník a romancero nepřítomnosti z roku 1939. Podle ní literární věda dělí básníkův život a dílo na tři základní období.

 

Přišel a tři rány má:

ránu lásky,

ránu smrti,

ránu života.

 

S trojí ranou jít se nutí:

S ranou života,

s ranou lásky,

s ranou smrti.

 

Tři rány jsou mé časy:

rána života,

rána smrti,

rána lásky.

 

Pasáček koz

Takové přírodní talenty jako Miguel Hernández se rodí jednou za století a to se říká kdoví jestli. Světlo světa spatřil v rodině chudého obchodníčka s kozami, ze sedmi dětí se jen čtyři dožily dospělosti. Vychodil všehovšudy pár školních tříd v letech 1918-1924, pak musel opět pomáhat živit rodinu jako pasáček. Nepomohly ani přímluvy jezuitů z kolegia, kteří si všimli jeho nadání a byli by jej rádi získali pro kariéru kněžskou.

Přesto se mladý Miguel nevzdával a přes posměšky a zákazy svého otce si půjčoval knihy a čítával v pastoušce i po nocích. A začal psát, první dochovaný sešitek s básněmi pochází z roku 1925. Nakonec se mu s podporou svých přátel kanovníka Luise Almarchi a místního intelektuála Ramóna Sijé podařilo v roce 1933 vydat tiskem svou první sbírku Znalec lun.

Básníkovo mládí ve městě připomíná pamětní tabulka na jeho rodném domě (c. San Juan 82) a muzeum v domě, kam se jejich rodina přestěhovala, když byly malému Miguelovi asi čtyři roky (c. de Arriba 37), které návštěvníkům velmi názorně osvětlí chudé poměry, ze kterých básník pocházel.

 

Dobrovolník 5. pluku

Pro „velký svět“ objevil Hernándeze Pablo Neruda, který se v květnu 1934 ujal úřadu chilského konzula v Barceloně. Seznámili se náhodou v redakci časopisu Paprsek a kříž a rychle se spřátelili. Velký chilský básník rychle rozpoznal velikost Miguelova talentu a poskytl mu všestrannou podporu v jeho dalším vývoji. Pod jeho vlivem začal Miguel také (k nemalé nelibosti svých starých orihuelských přátel) postupně opouštět výšiny náboženské mystiky, ta „dusivá oblaka kadidla“ (dle jednoho dopisu od Pabla Nerudy) a obracet se více k tématům krás pozemských a boje za spravedlivější svět.

Určitý mystický podtón spolu s těsným sepětím s přírodou (dědictví pastýřských let) v jeho tvorbě zůstaly přítomny po celý život a dávají jeho poezii neopakovatelný nádech. Vzpomeňme na tomto místě například Jaroslava Seiferta, který podle vlastních slov chodíval dopoledne s maminkou do kostela a po večerech s tátou na dělnické schůze. Možná že právě takoví básníci dnes levici bolestně chybějí, co vy na to?

Druhou španělskou republiku a její obranu před klerofašistickými pučisty si vzal Miguel okamžitě za své. V roce 1936 vstoupil do Komunistické strany Španělska a přihlásil se jako dobrovolník k praporu „El Campesino“ legendárního 5. pluku. Na frontě působil jako kulturní zástupce politického komisaře, Kubánce Pabla de la Torriente Brau. V roce 1937 se účastnil se Kongresu protifašistických intelektuálů na obranu kultury ve Valencii a řady dalších významných akcí.

Toto období básníkova života nám připomínají pestrá graffiti na náměstí před muzeem, podivně kontrastující s ponurou budovou jezuitského kolegia sv. Dominika ve stylu španělského baroka.

 

Frankův vězeň

Po vítězství nacionalistů byl Hernández zatčen a odsouzen k smrti, na nátlak světové veřejnosti byl rozsudek posléze zmírněn na třicet let těžkého žaláře. Vědom si jeho jména, nabízel mu nový režim spolupráci. Rozhořčeně odmítl. Snažili se jej zlomit skrze jeho rodinu, nový režim neuznával civilní sňatky. Hrozili mu, že jeho životní láska Josefína Manresová (1916-1987), kterou si za války vzal a s níž měl syna Manuela, bude ostrakizována jako svobodná matka. Nemohla jej ani navštěvovat ve vězení. Pod velkým nátlakem nakonec svolil k církevnímu sňatku, který režim slavil jako své vítězství. Za nitky tahal jeho bývalý přítel kanovník Luis Almarcha, který v novém režimu postupoval rychle vzhůru (1944 byl jmenován biskupem v Leónu).

Po svatbě se už ale další podpory nedočkal. Přeložení do sanatoria Porta Coeli u Valencie, které by mu bylo mohlo zachránit život, bylo stále odkládáno až nakonec 28. 3. 1942 na nemocničním oddělení alicantské věznice (dnes Avda. De Aguilera 53) zemřel na pokročilou tuberkulózu.

Vypadá to skoro, že jakmile dosáhl Miguelova návratu ke správnému stádu, odškrtl si milý kanovník splnění úkolu a případ byl pro něj vyřízen. Pro tuto verzi svědčí vzpomínky vdovy Josefíny z pozdějších let: Po válce jí a jejímu synovi mnohokrát nabídli různou pomoc, většinou se kolem toho motal pan kanovník – a většinou z toho vylezly nějaké podmínky. Tu jako dědička zabránit vydání nějaké sbírky v zahraničí, tu vydání některých rukopisů…

Pohřben je na alicantském městském hřbitově. Až v roce 1987 ale vyhradilo městské zastupitelstvo pro něj místo na čestném pohřebišti. Vedle jsou tam pohřbeni i jeho syn Manuel (+1984) a žena Josefína. U zadního traktu věznice připomíná básníkův skon celkem nenápadný a moderně pojatý pomník. Bez podrobného plánku bych jej byl přehlédl.

 

Poupata svobody

Za další kapitolou tohoto příběhu se vydávám úplně na druhý konec Orihuely. Do čtvrti San Isidoro.

Po pádu Frankova režimu zvedli hlavy jako první, jak už to tak bývá, pokrokoví umělci a v květnu roku 1976 dorazila tato vlna i ke kamenným zdem Orihuely. Do čtvrti se sjeli mladí malíři a vyzdobili její šedivé zdi malbami, připomínajícími život básníkův, Občanskou válku a jinými pokrokovými motivy (Od časů levicového mexického malíře Diega Rivery se takovým malbám říká ve španělsky mluvícím světě mural). Chvíli to trvalo, než si místní zvykli, ale časy se mění. V roce 2012, při příležitosti 70. výročí básníkovy smrti, pozvalo město umělce, aby malby obnovili. Přijeli jak veteráni roku 1976, tak spousta mladých a s chutí se dali do díla.

 

V šlépějích básníkových

Tradici Pochodu Miguela Hernándeze zahájila deseti skupina literárních nadšenců v roce 1998 a od té doby se koná každého jara o jednom z víkendů blízkých datu básníkova úmrtí. Itinerář asi 70 kilometrů dlouhého pochodu z Orihuely do Alicante je rozdělen na tři etapy (Orihuela - Albatera - Elche - Alicante) a prochází postupně místy svázanými s básníkovým životem. Tak v Redovánu se narodil Miguelův otec, v Cox žil básník několik let se svou ženou a v Elche žijí dodnes někteří jeho potomci.

Akce se koná za podpory Valencijského turistického klubu, Spolku přátel Muguela Hernándeze a dalších zájmových i mládežnických organizací. V roce 2010 (sté výročí básníkova narození) měl pochod již 4500 účastníků a každý rok překonává všechna očekávání. Trasa byla oficiálně zařazena do celoevropského systému turistických cest jako GR-125 a je značena standardním červenobílým pruhem, takže je možné si ji projít i mimo akci kdykoliv v roce.

 

Básníkův bard

Prohlížím si rodný Hernándezův dům a na stolku průvodkyně zní z přehrávače krásná romantická píseň. Odvážím se zeptat, kdo to je. Cože? Vy neznáte Joana Manuela Serrata (*1943)? Skoro se urazí, rychle si doplňuji všeobecný přehled.

Katalánec patriot, disident pozdního Frankova režimu, člověk, kterému srdce bije opravdu nalevo. Svému přesvědčení zůstal věrný i po fenomenální umělecké kariéře. Na rozdíl od mnoha jiných. Tak se například i loni 11. září zúčastnil spolu s nově zvolenou primátorkou Barcelony Adou Colau tradiční a velmi emotivní vzpomínky levicových stran k poctě chilského exprezidenta Salvadora Allendeho.

Stylově patří Joan Manuel Serrat do blízkosti amerického tzv. bílého folku (Pete Seeger, Bob Bylan a Joan Baezová) a latinskoamerické „nueva canción“ (Victor Jara, Mercedes Sosa a další) a jedním z jeho úspěšných počinů bylo působivé zhudebnění nejslavnějších básní španělských básníků meziválečné a válečné generace, jakými byli Antonio Machado, Rafael Alberti, Federico García Lorca, Pablo Neruda a především Miguel Hernández.

Rok 2017 byl kulturním výborem španělského parlamentu prohlášen Rokem Miguela Hernándeze. Tímto sdělením a odkazem na jeho píseň Uno de aquellos bych se s vámi, milí čtenáři, rozloučil.