EVA FRANTINOVÁ

„Tam ve škole v jedné lavici, pročítali jsme učebnici…“ – na tuhle písničku jsem myslela, když jsem po letech pátrání konečně vystopovala mobilní číslo spolužačky z konzervatoře, také studentky houslí. Často si na ni vzpomenu, na její vyprávění o tříletém bratříčkovi, na její cesty ze školy do internátu, na její vyprávění o milované Moravě, které mne tenkrát nějak spojovalo s čtenářskou vášní nad sbírkami Nezvala, na vesnici s krásným názvem Okříšky, názvem, který přede mnou vyslovila a mně hned inspiroval ke psaní, Okříšky, Okříšky, znělo ve mně celé odpoledne, na její vyprávění o Zruči nad Sázavou, a Sázava mne zas spojovala s Hrubínem, s Romancí pro křídlovku, často si vzpomenu na naše společná muka před zkouškami z houslí.

Téměř po čtyřiceti letech jsem Martě zavolala. Povídaly jsme si o všem možném, o češtináři Vlčkovi, o spolužácích, jak kdo dopadl, kdo hudby nechal a kdo ještě ne, o bratříčkovi, kterému je 45 let, o houslích, které leží doma na skříni, o tom, že Marta zapomněla, že jsem cosi psala a píšu, že já zapomněla, že ona měla problémy s držením nástroje, který jí padal… Chtěla jsem jí poslat svou knížku básní, ale „víš já mám moc práce…“, chtěla jsem se sejít, ale „víš, já jsem nespolečenská, já nevím…“, chtěla jsem její mailovou adresu, ale „já mail sice mám, ale nečtu ani poštu, jen někdy, možná…“, chtěla jsem jí nakonec ještě doporučit ke čtení Divoké víno, ale…