ZDENĚK HRABICA

Občas sleduji, kolik lidí se u nás stydí, červená se, že kdysi z nejrůznějších důvodů vstoupili do Komunistické strany Československa. Po desetiletí pak byli u komunistů. K jiným, ne k sobě, byli i hodně nemilosrdní. Ručili za jiné, trestali, vyškrtávali, vylučovali. Nebyli sami, našli se brzy dokonalejší pokračovatelé, lustrovali, nechali si vnutit bezpečnostní prověrky. Zametali pod sebou. Zatajili svou minulost před vlastními dětmi. Zvedali a zvedají na nás vztyčený prst.

„Hlavně se neposrat aneb jak myslel, tak řekl, jak řekl, tak udělal“ – vyjádřil se za všechny ve své stejnojmenné knize Mirek Topolánek. Vydala mu ji v roce 2016 Euromedia Group. Podle něho s Charlesem Bukowskim: „Svět patří těm, co se neposerou.“ Vybral si citát Winstona Churchilla: „Komunista je jako krokodýl: když otevře tlamu, nepoznáte, jestli se snaží usmívat, nebo jestli vás chce sežrat.“

Petr Husák vydal ve Vovox Globator v roce 1997 dlouhý knižní rozhovor pod titulkem Budování kapitalismu v Čechách (Rozhovory s Tomášem Ježkem) – přeneseně i o tom, proč se muselo na minutu zhasnout.

Když čas oponou trhnul, rozletěli se ptáčkové do všech politických stran. Posléze i do specifických hnutí. Skoro nikde se neztratili. A nelenili a nelení ani dodneška, hlasitě však často přiznávají své omyly. Ohlašují svůj stud nad rozlitým mlékem. Peníze jim nesmrdí. Občas, při náhodném setkání (většinou sedí za volanty) – vrhnou do prostoru odporné slovo – kdy všechno špatné, co kdy vzniklo, bylo jenom za bolševika.

Na dálku si plivnou na komouše, otevřeně pohrdají komanči.
Sami jimi však byli. A i když nebyli – uplatnili se v lokajství. Jakýpak byl rozdíl mezi členem KSČ, lidovcem, jehož přijetí projednával orgán KSČ? A co s těmi s pukrlaty? S čepicí pod paží? V nejrůznějších oborech. Ve svém druhém životě nepřestali být kormidelníky,

nahospodařili si.

Už dávno napsali sobě i svým potomkům nové životopisy. Jak je to běžným zvykem v širém pseudodemokratickém a teď už víme, že i v málo svobodném euroatlantickém světě. Mít dobré curriculum vitae a dobrého vrátného, otvírače dveří k jejich odemknutí, znamená být IN nebo TOP.

Narodili se 17. listopadu 1989.

Když je potkám, vidím jim na očích, jak ani sami sobě nevěří, a pokaždé nezapomenou dodat, že na jednoho – přes všechno i špatné, čím se projevil a co národu napovídal, nemohou nikdy dopustit.

Uctívají svého Mesiáše. S národní trikolórou z plných hrdel volali do alelujá: „Havel na Hrad!“

Zapalovali si Sparty i Partyzánky – na Slovensku Detvy, jinde i Džunky, předtím někteří za jiných časů dokonce Zorky a jiné tabákové listí. Škrtali sirkami s jeho portrétem a s heslem: „Záruka svobodných voleb!“ Vyrobil je pro ně podnik Solo Lipník.

Jeho následovníka Václava Klause považují za zločince; ani spát kvůli němu nemohou – kvůli rozdělení státu, kuponové privatizaci, za amnestii, za narcismus, za odpor a tvrdošíjnost nepřiznat proměny počasí v etapě oteplování.

Jeho následovníka Miloše Zemana mají za burana, proklínají ho za nedodržování Ústavy České republiky, za servilitu vůči Číně a Rusku. Za fotografii s Ivanou Trumpovou…

Dal amnestii vrahu Jiřímu Kájinkovi!

Tyto kritické pohledy jsou mi pořád lhostejnější.

Kdo za vším stojí?

I četní převlečení a povždy radikální si za léta stačili postavit chrámy. Nezávidím jim je, jsou stejně – jako my všichni – jenom obyčejnými smrtelníky. Kradli a loupili, když se na minutu zhaslo a kradli i jiní.

Ale nemohu pochopit, proč se tolik z nich, kteří dávno jako Haha Bimbi z boje utekli – po lítém válčení znovu a znovu vrhají do útoku. Aby dštili síru a oheň. Stydí se za své někdejší členství v KSČ a vymezují se na veřejnosti: S komunisty už nikdy, nikdy! Kupředu levá – ale s Bohumínským usnesením.

Ti, kdo zrazovali sama sebe, nemuseli ani vždycky mít v kapse tu zpropadenou rudou legitimaci, pracovní knížku své doby.

Kdo to všechno vlastně jsou ti „všichni“?

Figurky současné politiky, jsou to „Podiveni“. Jsou jich u nás tisíce. Do omrzení prohlašují, že přece ani nemohli jinak. Nemohli spát pod mosty. Museli živit sebe i své rodiny.

Čurat proti větru nebo čurat po větru?

Po otcích vzešli i jejich synové.

Zrovna před chvílí jsem si přečetl dlouhý rozhovor zástupce šéfredaktora Květů (kdysi Květy české, založeny roku 1834) Tomáše Coňka s politickým subjektem, který prý může zamíchat kartami, s Petrem Robejškem. Interview vyšel v kdysi pokrokovém českém časopisu. Už jsem se lekl, že by v něm nebyla otázka otázek, s jakou politickou stranou si Petr Robejšek dovede představit spolupráci. Respondent ji ruče vysypal v převraceném gardu z rukávu: „Se všemi, kromě komunistů.“

Petr Robejšek po studiích na UK emigroval v roce 1975 do Německa, byl před dvěma roky vyznamenán. Jinak lze také říci: byl Milošem Zemanem blahoslaven ve Vladislavském sále Pražského hradu. Dostalo se mu medaile „Za zásluhy“; založil stranu Realisté. 

Kdo byl blahoslavený Podiven? Byl to panoš svatého Václava; prchl kdysi do Němec, kde pobyl roky, pak se vrátil do Staré Boleslavi, někdy kolem roku 929 byl Boleslavovými vojáky oběšen. 

Jak a kdy tohle nekonečné očurávání patníků nakonec skončí? Kdo a s kým? To ví určitě jenom a jenom blahoslavený Podiven!