MILAN BLAHYNKA

„Ještě Než Zmizím, Než Na Věky Zmizím,“ vzdal básník Jiří Kuběna hold životu, rodné mánesovské Hané, andělu strážnému svých posledních let, sochaři Karlu Žákovi, svému Kájovi, básní Ráno na Olympu. Olomoucký večer v Muzeu umění u příležitosti básníkových pětasedmdesátin, onen nezapomenutelný večer, v němž Kuběna přímo omámil přeplněný přednáškový sál svou bezprostřední mladistvou srdečností, vrcholil právě Ránem na Olympu v jeho vlastním sugestivním podání. Nikdo nezakašlal, neozval se žádný mobil, snad jsme ani nedýchali. V tom udeřil hrom, muzeum se otřáslo v základech, z Olympu zahřmělo na básníkovu počest. A lilo. Když jsme šli domů, už ani kapka a umytá Olomouc voněla ozónem a poezií.

Letos v noci z 9. na 10. srpna, kdy Jiří Kuběna ve znojemské nemocnici na věky mizel, ačkoli z české poezie, z kultivované české kultury a ze srdce nesčetných přátel nemůže zmizet nikdy, rozpoutala se nad hanáckou obcí, kde žiju a kde mě Jiří s Kájou párkrát poctili návštěvou, prudká bouře a lilo, dlouho lilo. To plakala nebesa nad Hanou za básníka, došlo mi pak po smutné zprávě; za básníka, který povýšil na Olymp hanácký Kosíř, ale také hrad Bítov nad soutokem Želetavky a Dyje; za básníka, který měl ještě mnoho plánů.

Z jeho obrovské korespondence je dosud publikován jen zlomek, na zveřejnění čekají stovky jeho deníků, které si také pozoruhodně ilustroval a v nichž je k dohledání život básníka často až hodinu po hodině. Ještě těžší než vydat je bude pokračovat v jeho velkolepém úsilí a umění vidět, uznávat a ctít hodnoty i „přes zákopy“ a „na druhém břehu“, jak to kdekdo hlásá slovy, ale on dokázal činit slovo tělem.

V básni Uprostřed zimy si představoval, jak po jeho smrti, kterou kladl do zasněženého tříkrálového času, všechny jeho rýmy „(Co Taky S Nimi)“ už budou uprostřed zimy jen mlčet „Jak Démanty // Už Jen Mlčí Jak Démanty // Už Jen Mlčí / A Jiskří // Jak Démanty“.

Byl vzat na nebesa uprostřed léta a jeho často tak neopakovatelné rýmy nemlčí, zvoní k ranní modlitbě za šťastný život v lásce na Olympu i na Zemi, jeho milované Zemi.

Jak to napsal v básni Svatý Florian (Karel Žák jakoby k této básni inspirované replikou barokní sochy ze zatopeného kostela ve starém Bítově vytvořil pozoruhodný model nové sochy svatého Floriana do soutěže vypsané v Plzni) i s citátem ze svého K. H. Máchy? „Ach Pane, // Můj, / Zůstaň Tu S Námi, Pane, / V Té Zemi Krásné, Zemi Milované.“