MILAN BLAHYNKA

Bezděky dvojsmyslný název recenze je ovšem poděkování za to, že i mne OTEVŘENÉ DOPISY (Ottovo nakladatelství, Praha 2017) upozornily na mnohé, co jsem ke své škodě nečetl nebo nad čím se dosud pořádně nezamyslel, ale i výraz obdivu k umění Petra Žantovského, který se dopisy („nejsou to,“ praví o nich, „výkřiky, spíš přípodotky, trochu memoriální, často spíše intimní než strkané do auzlágu“) dobírá přesvědčivého poznání naší dnešní „podivné doby, která instantní kouzla a virtuální kouzelníky zbožňuje a prázdnotu vydává za obsah.“

Co jsem (a jistě nejen já) ke své škodě nečetl? Například knížku Sinclaira Lewise s názvem U nás se to stát nemůže. Vyšla česky jen jednou, v roce 1936, kdy jsem ještě neuměl číst a kdy si ti, kdo ji četli, pošetile mysleli, že v zemích svobody, demokracie a ideálů nemůže dojít k ničemu podobnému jako v Německu, zemi humanistických básníků a myslitelů, o němž si svět podobně nedovedl představit, k čemu v ní za Hitlera dojde. Lewis jasnozřivě předpověděl, že „všude se to stát může“, a nejenže může, nýbrž i stále stává. Žantovský dokládá, kde se už stalo, a cituje z jeho knihy odstavec, v němž „je esence nejen Lewisovy doby, ale i té naší a bohužel asi všech“.

Žantovského dopisy, i ty adresované vidoucím osobnostem z minula, pranýřují stav dnešního světa.

Nečetl jsem ani třeba projev Winstona Churchilla na univerzitě ve Fultonu 5. března 1946 a docela rád bych věděl, kdo se před Žantovským obtěžoval si to „poselství do našich časů“ vyhledat, celé pozorně přečíst a zamyslet se nad ním. Každý ví, že tím projevem začala studená válka, závody ve zbrojení mezi Západem a Východem, protože Churchill vyslovil své přesvědčení, že na základě toho, co během války „viděl u našich ruských přátel a spojenců (…), neexistuje nic, co obdivují více než sílu, a neexistuje nic, k čemu by měli menší vážnost, než je slabost, zvláště pak vojenská slabost“. Z toho si odvodili na obou polokoulích, že je třeba zastrašit ty druhé velkou přesilou, a na obou stranách se dali do šíleného zbrojení a demonstrování síly.

Jenže Churchill zřejmě nemínil žádné závody ve zbrojení vyprovokovat, jak ukazuje nyní Žantovský, ale naopak před nimi varoval, usoudiv, že „proto je naše stará doktrína rovnováhy sil mylná“, neboť nelze nastolit víc než „nevelkou převahu“, která však zakládá „pokušení k měření sil…“ Churchill chápal, že „velmoc vygumovat nelze“ a nutno s protivníkem „jednat přinejmenším jako se sobě rovným“, „poznat jej, pochopit jej“ a podle toho si k němu „vytvořit vztah“. „Protože na tom vztahu bude záležet Vaše společná – a to podtrhuji – budoucnost. (…) Tak proč dělat hlouposti.“ A povzdech nad naší dnešní nepoučitelností z dějin: „To je to, co, pane premiére, chápu jako Vaše poselství do našich časů. A je to dobře, že to aspoň někdo kdysi řekl za nás, když to dnes sami – zatím – neumíme.“

Umění Petra Žantovského? Především ono, jemuž se naučil od svých adresátů. V dopise zakladateli Centra pro studium politického islámu ocenil um Billa Warnera podívat se na problémy „bez předsudků a realisticky“. Neboť máločeho potřebujeme „v této vypjaté době“ tolik a „máločeho se nám právě teď tolik nedostává“.

Žantovského další umění je ve vyhledání citátu klíčového významu. Z Joan Rowlingové, autorky Harryho Pottera, která se podle jeho soudu zasloužila o gramotnost celé generace nejen českých dětí, což „ocení patrně v úplnosti až budoucnost“, cituje jedinou větu: „Přicházejí časy, kdy se všichni budeme muset rozhodovat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.“ A dodává: „Kdyby pro nic jiného, pak pro tuto větu stojí za to vpustit Harry Pottera do svého života.“

Žantovského sugestivní umění pojmenování (i je sdílí se svými adresáty, třeba s arcibiskupem z Aleppa, jenž nazval „Západem podporovanou emigraci Syřanů v podstatě deportací“) lze doložit z většiny jeho dopisů. Jelcin je mu „zmatený mašinfíra s lahví samohonky místo mozku a svědomí“, a Havel „ten mocnář“, který „byl jen hercem v roli krále“ a tak se „obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška“, šaška, který smí říci panovníkovi, co si o něm myslí většina národa.

Otevřené dopisy jsou protkány odkazy na mistry světové i domácí kultury, jejichž výroky zní dnes naléhavěji než kdysi.

Válka, kterou Žantovský vede s manipulujícími, veřejné mínění zotročujícími médii ve skvěle placených službách svých pánů, opírá se mj. o dalekozorný poznatek Goethův: „Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří falešně věří, že jsou svobodni.“

Takového člověka i ze svého blízkého okolí, jehož jsem si jinak dost dlouho vážil, důvěrně znám a říkal jsem mu slovy názvu kapitolky z třetího dílu Kunderovy Nesmrtelnosti „duchaplný spojenec svých hrobníků“. Nevěřil a dosud tomu nevěří a stále, byť nepřipuštěn do křídového kruhu médii vyvolených, neustále mele o tom, jak se cítí šťastně svobodný. „Ano,“ říká i jemu Žantovský v listě Jiřímu Kolářovi, „za vyslovení názoru a napsání básně se už nevěší a nezavírá. Exkomunikuje se však vesele dále. Souručenství mocných bylo vystřídáno souručenstvím vlivných. Nesouhlasíš-li, přesněji: nevyjádříš-li dostatečně přesvědčivě souhlas s názorem tohoto souručenství, přihodí se ti, že se napříště nebudeš moci vyjadřovat vůbec. Umlčení se dnes děje sofistikovaněji, elegantněji“.

Pozoruhodný je Žantovského způsob, který ji mi blízký a osvědčil se mi, způsob posuzování našich složitých bližních i historických osobností podle své osobní zkušenosti s nimi a s jejich dílem. Žantovský ctí řadu lidí, děkuje jim, nalézá v jejich skutcích a dílech pamětihodná pozitiva, má za inspirativní i lidi, s nimiž mám zkušenost přesně opačnou, ba kormutlivou. Přesto mi ani nenapadá vidět v té jeho zřetelné „jednostrannosti“ slabinu Otevřených dopisů, ale poučení lepší než z krizového vývoje: snad nikdo není ani anděl, ani ďábel, a pochválíme-li ho za skutky andělské, dáváme mu najevo, že v nich je jeho šance. A nežije-li už, je to něžná nápověda, proč tu „kontroverzní“ osobnost ani nezatracovat, ani se jí kořit.

Tím se liší otevřený dopis Císařovně Marii Terezii od směšných tanečků, které kolem „jediné české královny“ spustila česká média, stavějící ji vedle „otce vlasti“ Karla IV. a prohlašující ji za „matku“ české vlasti. Žantovský má její panování za zvláštní a inspirativní, pomíjí germanizační rub jejích reforem a píše jí: „Jakkoli Vaši vládu nelze už z principu nazvat demokratickou, její dopady výsledky demokratické byly,“ a těší se z její věty: „Nikdy nezapomínejte, že průměrný mír je lepší než úspěšná válka.“

Žantovský je bytostný dialektik. Interpretaci prohlašuje za „vynález ze všech vynálezů nejstrašnější a nejzavrženíhodnější“; avšak co jiného než zcela přesvědčivá interpretace je jeho pojmenování Evropské unie v její dnešní podobě Čtvrtou říší, lišící se od zlopověstné Třetí říše pouze tak, že je „jen trochu nazdobená a hezčími hesly provázená“, neboť „víme přece, že Německo je v EU dominantním členem, bez Německa se v Unii nehne ani lístek na stromě“.

Má ten Žantovský ale odvahu. Bojím se o něho.