EVA FRANTINOVÁ

Občas lze i v pochmurné zimní Praze objevit ráj vyhřívaný knihami, ráj náhodných objevů, ráj plavby suchou nohou po suché zemi, když shýbáme se k nejnižšímu regálu a knihu zapadlou za těmi ostatními, ráj, ve kterém stojí čas, protože kolem přešla Javánka – z Bieblovy básně, anebo květinářka Loretka z Nezvalovy Loretky, anebo Pražský chodec… Nekupte to za 10! Zvláště když původní cena (ta přeškrtnutá) byla ještě včera 100!

„Antikvariát není nafukovací,“ vysvětluje prodavačka.

A tak tu lovci knížek už dva měsíce zdvihají a přemísťují krabice od banánů, zdvihají a pak zase staví jednu krabici na druhou a probírají se regály… Začátečníci i pokročilí – ti druzí už vědí přesně, co za poslední dny v regálech přibylo, co ještě neměli v rukou.

Vidím, že Nezvalova Manon tu je stále, stejně Horovy Zápisky z nemoci, Máj…

A co Vilém Závada? Sahám po výboru poezie Jeden život. Mám ho! A s podpisem.

Básníkův podpis za cenu pěti rohlíků. Básníkův podpis, který nesměním ani za lístek na tramvaj. Básníkův podpis, za který nedostanu ani poštovní známku.

A tak podpis básníka, který poznávám (jak si ceníme dopisů básníků, kterým jsme posílali první básně, a oni nám odepsali: „pokračujte…“), rozevírá nade mnou deštník smutku z podivné výhry.

Deštník, který nad sebou držím za rukověť otázek nad Závadou i nad těmi ostatními, otázek, které mi vystřelily nad hlavu, když vycházím z antikvariátu na ulici. Do podivně nafouknutého světa, kde by mohlo být tolik místa…